Obrázek pozadí

ČSOB Pojišťovna bloguje

Poradíme vám, co a jak se vám vyplatí pojistit a dozvíte se tu víc i o nás – lidech, kteří vás pojišťují.

Nástrahy ultramaratonských tratí

Fascinují vás dlouhé běhy, trvající mnoho hodin, při kterých si sáhnete až na samé dno své vytrvalosti a vůle? Pak vězte, že i když budete skvěle připraveni, bude to „krev, pot a slzy.“ Na následujících řádcích se dozvíte, že ani ti nejlepší nemají svá vítězství zadarmo.

Courtney Dauwalter (34) je špičková ultramaratonská běžkyně, která má za sebou mnoho stěží uvěřitelných výkonů a velkých vítězství (ve své kategorii zvítězila např. v závodu Western States 100 v roce 2018 v druhém nejlepším čase všech dob). V jednom rozhovoru Courtney popisuje, co se dělo s její hlavou a tělem v průběhu a následně po závodu na 380 km, vedoucím pouští Moab v Utahu, kde zvítězila v čase těsně po 58 hodin, s náskokem 32 km.

Ohledně zotavení po výkonu Courtney se smíchem uvádí, že jako člověk se cítila zhruba za tři dny. Během prvních nocí po závodě nespala dobře, přestože během závodu spala dohromady jen 21 minut a měla velký deficit, celé tělo ji bolelo. Oněch jednadvacet minut spánku byly ve skutečnosti spánky dva, jeden dvacetiminutový a druhý minutový. Ten minutový byl prý nejlepším spánkem jejího života. Spánkový deficit během závodu ovšem vedl k halucinacím. V lese kolem pěšiny, po níž běžela, prý vše ožívalo. Viděla jasně a zřetelně tváře, zvířata, hráče na violoncello nebo třeba levharta v houpací síti. Jak se s tím vyrovnala? Mávala jim. Překvapivě jí první dny po závodě ani nechutnalo jíst, přestože byla co do zásob zcela vyčerpaná.

Měsíc před závodem v poušti Moab běžela Courtney 160 km dlouhý závod, na jehož konci, zhruba šestnáct kilometrů před cílem, se jí začalo zhoršovat vidění, až matně viděla jen na špičky svých bot, jinak bylo vše bílé. Mnohokrát spadla, ale nakonec se, zkrvavená od zranění na hlavě po jednom z pádů, dostala do cíle. Závod vyhrála. Za dalších pět hodin již opět normálně viděla. Nakonec to prý nebylo nic vážného, jen problém s kontaktními čočkami a jejich vlhkostí. Od té doby nosí ochranné brýle a s čočkami už problém nemá.

A známý ultramaratonec Dakota Jones popisuje, jak řešil křeče, které jej chytly na padesátém kilometru osmdesátikilometrového závodu, kde právě bojoval o první místo. Křeče měl po celé délce vnitřní strany stehen a jeho běžecký styl začínal vypadat opravdu směšně. Když doběhl k občerstvovací stanici, sháněl se po solných tabletách. Solné tablety neměli, ale jedna dobrovolnice mu ukázala mísu se solí. Dakota Jones se prý pohledu na hromadu soli zděsil, ale protože se křeče zhoršovaly a on neměl jinou možnost, začal lízat sůl přímo z té hromady soli na misce. Pak si uvědomil, že sůl není jen pro něj a začal se omlouvat, načež nabral sůl na prsty a nacpal si ji do pusy. Pak nastala pohroma. Udělalo se mu špatně, začal hrozně slintat a křeče se přestěhovaly s desetinásobnou intenzitou na mezižeberní svaly. Vypotácel se prý od občerstvovací stanice, lapaje po dechu, a zhruba minutu poté se strašlivě pozvracel a přišel tak i o všechno, co do sebe dostal během posledních čtyř hodin. V závodě nakonec skončil druhý a žádnou další sůl už si prý nedal.

Podobných zážitků z ultramaratonských závodů lze nalézt nesčetně. Pokud tělo vystavíte extrémní zátěži, dozvíte se o něm opravdu hodně, byť některé zážitky nebudou právě příjemné. Na druhou stranu, pokud dokážete zvracet za běhu, nejspíš vás pak v životě jen tak něco nerozhází.