Obrázek pozadí

ČSOB Pojišťovna bloguje

Poradíme vám, co a jak se vám vyplatí pojistit a dozvíte se tu víc i o nás – lidech, kteří vás pojišťují.

Bez výzev není běžeckého života! Co na to bílá droga?

Trpím vám takovou zarytou představou, že neustálé výzvy nás dokáží posouvat někam dál a výš. Nejen ve sportu, i když... při nějakém uvědomělejším trénování přijdeme většinou na to, že všechno tak nějak souvisí se vším. Každý rok si dávám nové... ne, ne, předsevzetí to není. Z nějakého důvodu to slovo nemám rád. Asi proto, že předsevzetí, zvláště pak ta novoroční se často nedodržují a neplní. Pojďme tomu říkat výzva, nebo jak to dnes označují mládežníci čelindž.

Na celý rok 2017 jsem vyhlásil absolutní alkoholový půst a dodržel ho. Loni jsem zkoušel něco těžšího: Dát si maximálně „jedno“ za den a u toho zůstat. Bylo to skutečně náročnější. Poznal jsem to podle toho, že jsem v pár případech selhal. Daly by se spočítat na prstech jedné ruky, takže místo 365 úspěchů jich teď slavím jen 360 či o maličko více. Možná to ještě někdy zkusím poopravit. A co mě čeká letos?

Rok maximálního vyhýbání se rafinovanému cukru. Zcela záměrně neříkám „úplné vynechání“, protože to bílé svinstvo dneska najdete všude: v konzervovaných rybičkách, salámech, chilli oříšcích, arašídové pomazánce nebo třeba v pivu. Takže jsem pro začátek odboural dvě čokoládičky denně, sušenčičky, cukr do kafe a podobné flagrantní případy. Jak to souvisí s běháním? Značně. Pakliže se vydáte vstříc dalšímu ultra volným terénem, kde rozhodně nemáte každých pár kilometrů občerstvovací stanici, máte dvě možnosti. Jet na cukrové vlně, kdy do sebe musíte každých 15-20 minut něco nacpat, abyste se neocitli v hypoglykémii, která by vás mohla zastavit. Anebo být na své tělo přísní, moc ho nerozmazlovat a nechat ho uvyknout tomu, že prostě někdy bude muset hrábnout hlouběji do svých rezerv, až tam, kde se skrývají jeho tukové zásoby.

Kdysi jsem dělal rozhovor s člověkem, který zrovna čerstvě držel rekord na Apalačské stezce. Přes 3500 kilometrů americkou divočinou. Měl četný doprovodný tým, který mu opravdu doplňoval zásoby tak, aby si mohl skutečně každou chvíli, kdy byl v pohybu, dát malou svačinu. Dnes je jeho rekord překonaný. Někým, kdo takové výhody neměl, a tudíž zásobování musel řešit daleko skrovnějším způsobem.

Mimochodem věděli jste, že za dob Zátopka se na maratonech moc nejedlo ani nepilo? A že od Emilových dob naše průměrná spotřeba rafinovaného cukru vzrostla na dvacetinásobek? A že psychologové označují cukr za jednu z látek vyvolávajících nejtěžší závislosti? Promyšlení souvislostí nechám na vás. Já začnu o rafinovaném cukru zase přemýšlet, až budu běhat maratony pod 2:20 jako Emil. Do té doby si moje tělo bude muset poradit bez něj.