Nedávno jsem poslouchal rozhovor s výborným veteránským vytrvalcem Milošem Smrčkou a v jednom momentu tam povídá, že minimalistické boty jsou jen taková móda, která zase přejde. Je vidět, že mu tento trend není příliš po chuti. Ostatně, i např. Radek Brunner, náš nejlepší ultramaratonec, se nechal slyšet, že prstovým botám od Vibramu také na chvíli propadl, pak si na něco šlápl a teď mu již jen leží ve skříni.
Chápu to, pro špičkové běžce to není ideální obuv – dlouhé měsíce až roky se na ně adaptujete a i potom vás při rychlejším běhu může limitovat výdrž vašich chodidel více než kardiovaskulární výkonnost. Pokud to předčasně přeženete s kilometráží, můžete se nepěkně dlouhodobě zranit a ono „šlápnutí na něco“ také nelze vyloučit. Na druhou stranu, v těchto botách musíte běžet podobně, jako když běžíte naboso, a na tento způsob běhu je naše tělo stavěno. I jako doplňkové boty k občasným krátkým výběhům mohou prospět běžeckému stylu – jenže pak je tu otázka, zda pro zlepšení stylu radši neběhat úplně naboso a místo drahých minimalistických pot nekoupit kvalitní závodní nebo tréninkovou klasickou obuv.
A má zkušenost? Předloni na podzim jsem si koupil Vibram Fivefingers V-Trail („prsťáky“) a do dnešního dne jsem v nich odběhal 1150 km. Bez zranění. Vlastně v nich běhám proto, abych se zraněním vyhnul. Běhám v nich zejména pomalé klusy tempem 5 – 6 minut/km v terénu, a to i v kamenitém. Musím říct, že je to čím dál větší požitek. Když jsem je obul poprvé, neubránil jsem se zklamání. Seděly mi nějak divně, absence tlumení znamenala větší nepohodlí, než jsem očekával. Tak jsem je načas odložil a podle doporučení jsem začal běhat nejprve úplně naboso, aby zesílily šlachy a svaly, dlouhá léta hýčkané v botách s tlumením.
Po dvou, třech stovkách kilometrů naboso jsem si řekl, že šlachy i svaly už jsou připravené a znovu jsem obul „prsťáky“. A ono to šlo. A šlo to čím dál tím líp. Piloval jsem došlap, zkusil jsem si rychlejší úsek (kilometr v terénu za 3:16) a zjistil, že v tomhle ohledu je jejich nízká hmotnost výhodou, připomínají do jisté míry běžecké tretry. Přesto stále běhám intervaly nebo tempové běhy v běžných botách – mám obavu, že při rychlejších úsecích (v „prsťácích“ zatím nejvýše 6 x 500/250 mk po 1:45, v terénu) si hůře hlídám styl a pružný došlap, při tempových bězích pak únava ke konci také zhoršuje kontrolu došlapu (co se tempových běhů týká, zatím jsem v nich běžel 9 km v terénu po 3:56/km). Nevýhodou „prsťáků“ je rychlé promočení při běhu ve vlhku (mokrá louka, kaluže, rozbředlý sníh) a při běhu trávou fungují oddělené prsty jako hrábě.
Ohledně závodů, umím si představit, že bych v nich běžel závod v měkkém krosu, kde by „prsťáky“ měly více výhod než nevýhod. Na tvrdém či skalnatém povrchu bych hodně ztrácel v sebězích. Při delších závodech bych se zase obával únavy chodidel, klenby a achilovky (někteří běžci v nich běhají i stokilometrové závody). Pokud vás však baví běhání samo, v prstových botách si běh opravdu užijete. Není to tak skvělé jako běžet naboso, to je však možné jen v prověřeném terénu, kde nehrozí, že šlápnete např. na střep (ve městě se taková místa hledají těžko). Na závěr připomínám, že pokud se rozhodnete nějaké minimalistické boty vyzkoušet (já mám zkušenost jen s Vibram Fivefingers V-Trail, proto o nich píšu, ale minimalistických bot je mnoho značek), buďte velice opatrní, kilometráž navyšujte zvolna a pozorně sledujte, co se vám druhý den ráno po výběhu snaží sdělit vaše nohy.