Vítejte na stránkách blogu, kde najdete zajímavé články týkající se běhu, a to jak pro úplné začátečníky, tak pro pokročilé.
Rádi byste se zlepšovali, ale nevíte jak na to? Kromě na vlastním těle otestovaných rad a doporučení týkajících se základů běžeckého tréninku od našeho kolegy a běžeckého nadšence Milana Součka se zde o své zkušenosti podělí špičkoví běžci René Kujan a Pavel Dymák.
René Kujan je ultramaratónec, který své výkony spojil s charitativními akcemi pro vozíčkáře např. při akci „To dáááš“, kdy za šest dnů překonal vzdálenost 360 km, přičemž si nesl vše potřebné na zádech a jedl a pil jen to, co si sehnal cestou.
Milan Souček běhá pravidelně již 27 let. Podělí se zde o své zkušenosti a různé alternativní přístupy, které otestoval na vlastním těle. Osobáky: 10 km: 33:01 min, 5 km: 15:25,26 min., 3 km 8:46 min, 1500 m 4:03,7 min.
Hynek Janoušek se v mládí sedm let věnoval běhu a atletice na Sportovní škole a Sportovním Gymnáziu Kladno. V dorostenecké kategorii však běhání opustil s časy 800m 2,04, 1500m 4,21, aby se k němu vrátil v pozdní dospělosti. S úderem čtyřicítky a přechodem do veteránské kategorie navýšil objem a zlepšil trénink. Na jaře 2019 zaběhl půlmaraton za 1:19,40 (Berlín) a 10km za 36,15 (Vaše liga). Momentálně se věnuje triatlonu. Vyzkoušel si v něm v létě 2019 nejprve olympijskou distanci na regionální lize Jihočeského kraje ve Zlivi za 2:18,12 a polovičního železného muže na Doksyrace 2019 (4:48,50, 28 místo celkově). Přes zimu 2019/2020 se zkouší v rámci přípravy na železného muže Moraviaman 2020 rozplavat a rozjezdit na kole.
Nechci být poslední! křičely na nás loni poslední exempláře nosorožců navracejících se do své pradávné domoviny Rwandy. Letos bude ČSOB Safariběh věnovaný jinému ohroženému druhu – antilopě Derbyho. Laškovně přezdívaní „derbíci“ mají tu velkou smůlu, že patří k největšímu druhu antilopy na světě. Tedy nejenom že ke svému životu potřebují rozsáhlé savany s vhodným porostem, kterých valem ubývá, ale také o to lépe se do nich strefuje pytlákům.
Před nedávnem světlo veřejného světa spatřila studie pražského IKEMu, z níž mnozí soudí, že běhání maratonů je nezdravé, život ohrožující, zbytečné a v zásadě nesmyslné a škodlivé. Shodou okolností jsem se o výzkumu, jeho výsledcích a závěrech, které z nich činí zasvěcení lékaři, dozvěděl ještě před uveřejněním. Takže jsem měl o trochu víc času o výzkumu přemýšlet. Asi tak o pět minut.
Pán Bůh s námi a zlé pryč, řeknete si při čtení titulku tohoto článku v případě, že jste zdraví. Pokud jste si však zánět „achilovky“ uhnali, zřejmě hledáte jakýkoli návod, který urychlí vaše uzdravení. Nuže, předkládám vám, co jsem sám nalezl a co mi přišlo jako nejdůvěryhodnější návod k uzdravení.
Jestli máte pocit, že k vám přišla nevítaná návštěva, která skuhravě zašeptala: „Jsem tvé stáří, pozvi mne dál.“, pak pokračujte ve čtení, tento článek je napsán pro vás.
Tempový běh je běh, v němž adaptujeme tělo na vstřebávání laktátu, tj. ve svalech se ho při tomto běhu tvoří zhruba tolik, kolik jsme ho schopni odbourávat. Rozvinutí této schopnosti je klíčové, pokud trénujeme na půlmaraton či maraton. Zároveň v něm rozvíjíme cit pro rovnoměrné tempo.
Dnes jsou velmi moderní nejrůznější „extrémní“ sportovní disciplíny. Dokonce se setkáváme i s případy, kdy média označují za extrémní, považte, také některé běhy nebo i samotné běžce! Co to slovo ale přesně znamená a jak takové označení jako extrémista vlastně vznikalo? Pojďme se ponořit do historie a nabrat etymologickou polévku – jak se říká – pěkně ode dna.
Možná jste už někdy měli tu smůlu, že jste potkali ultramaratonce při výkonu. Nebo jste nějaký úsek běželi s nimi. Snažíte se být příjemní a milí společníci – a. Ultramaratonec nic. Snažíte se konverzovat, navázat přátelský rozhovor – a zase nic. Jediné, čeho se vám dostane, je zarputilý, zatvrzelý výraz, o němž ještě doma v posteli přemýšlíte, jestli vyjadřoval opovržení, zhnusení nebo jen čiré pohrdání... Ultramaratonci jsou prostě divní lidé.
Teď na podzim už je docela brzy tma. To se tak stává. Nenechávám se tím odradit a běhám i tak. Poslední dobou mě ale začíná bít do očí – a to doslova – takový nový fenomén. Výrobci svítilen v posledních letech opravdu řádí. Mají taky proč. Lidstvo učinilo zase několik mílových kroků na poli supervýkonných LED a taky akumulátory nutné k jejich provozování doznaly značný posun. To všechno by bylo v pořádku, kdyby...
Není to tak dávno, co jsem tvrdil, že nejsem křeček v kleci, a tudíž v žádném případě nebudu někde běhat dokolečka dokola. To je k zblbnutí! Dokonce si i jasně vzpomínám na jeden maraton ze začátku své běžecké kariéry, který se běžel na několik málo kol – asi čtyři, nebo pět. Byl to můj první závod, který jsem nedokončil. Prostě jsem to zabalil a šel na kolu a párek v rohlíku. Nebavilo mě to.
Sypat, nebo nesypat? Toť otázka. Stále víc se dnes mluví o zneužívání prášků proti bolesti na běžeckých akcích. Asi to není otázka nějakých „sprintů“ na pět kilometrů, ale kdo někdy zkoušel běžet na krev třeba už jen terénní půlmaraton, ví, že i trénované nohy na delších trasách můžou pěkně zabolet. Takže se zdá jen logické dát si třeba i preventivně nějaký ten Ibuprofen, ono se pak líp poběží, že jo?
Už vám trhali osmičky? Tato neradostná událost potká několikrát za život mnohé z nás. Ptáte se, kde udělali inženýři chybu, resp. jak mohla taková věc projít přírodním výběrem? Ptáte se dobře, protože mučivá bolest a případný zánět může dotyčného člověka ohrozit na životě, o zhoršení kvality života nemluvě. Proč nám tedy stále rostou tyto nesmyslné zuby, bez kterých by nám bylo mnohem lépe?
Měl jsem tuhle možnost vrátit se na chvíli zase na Island, přesně do těch míst, kudy vedla trasa mé třicetidenní maratonské šňůry. V určitých místech bylo počasí stejně nevlídné jako tenkrát. A v určitých místech jsem si skvěle – jako tenkrát – odpočinul. A poslední den, když jsem (opět stejně jako tenkrát) přijel do jednoho motelu, abych tam strávil poslední noc na ostrově, seděl na recepci ten úplně stejný vousatý chlápek v úplně stejném islandském vlněném svetru. V tu chvíli se i má mysl vrátila v čase a já zalitoval, že už je ten Island křížem krážem proběhaný i oběhaný.
Mnozí z těch, kteří pravidelně vyrážejí zhltnout svou dávku kilometrů, nejsou motivováni ani tak láskou k běhu (ačkoli pravidelně vyplavované endorfiny postupně vytvoří návyk), jako spíše možností předcházet obezitě pomocí jednoduché a finančně nenáročné aktivity. Třebaže problémem přechozích generací byl obvykle nedostatek potravin, v posledních zhruba dvou stech letech čelí značná část lidstva opačnému problému, totiž nadbytku potravin a z ní plynoucí nerovnosti mezi příjmem a výdejem energie.
Jak tomu obvykle bývá, vím teď mnoho věcí, které jsem před závodem nevěděl. Zjevně jsem nepochopil přesně ani doporučení a rady z příruček, koneckonců číst o ultramaratonu je jako číst o jídle. Ale abych nepředbíhal, nejprve popíšu samotný závod. Jedná se o 65 km dlouhý běh s převýšením 2800 m.
Tak to je slovo do pranice, řeknete. Znáte spoustu lidí, co běh nesnáší. Někteří z nich sotva chodí. Ale přesto, naše těla jsou skvěle adaptovaná k tomu, aby podávala neuvěřitelné vytrvalecké výkony. Zdůrazňuji vytrvalecké, neboť sprinteři jsme mizerní. Jistě, Usain Bolt má charisma a jeho elegantní sprint právem vzbuzuje u ostatních lidí obdiv. Jenže i kráva pasoucí se na louce poběží rychleji. Co se sprintu týká, člověk vydrží běžet minutu rychlostí 36 km/h. Takový lev vydrží čtyři minuty dvojnásobnou rychlost. Pokud tedy náš předek potkal lva, určitě mu neutekl.
Tuhle jsem vám byl na jednom půlmaratonu. Kromě toho, že jsem si krásně zaběhal, jsem si taky uvědomil jednu důležitou věc. Ne, ne tu, že už jsem starej kořen, tu ne, shut up! Jak jsem vždycky tušil, že to nejdůležitější nemusí být výsledný čas, tak tentokráte mi to o víkendu došlo naplno. Ze všeho nejdůležitější je čas, ale úplně jiný než ten výsledný. Mám teď na mysli ten čas strávený mezi stejně laděnými lidmi, a hlavně čas strávený s těmi nejbližšími lidmi. Jo, i při běhání.
Běhat dokola mě nikdy moc nebavilo. Když odhlédneme od faktu, že někteří lidé už samotný běh považují za nudný, tak tohle je většinou nuda i pro zaryté běžce. Jenže když víte, že život začíná až za hranicí komfortní zóny, někdy překročíte svůj stín společně s letitými předsevzetími a tu si jdete zaběhat 70 kilometrů na 300metrové kolečko v zahradě Kliniky adiktologie, tu se vám zlíbí maličká běžecká dráha na střeše jedno věžáku v pražských Holešovicích, kde má jedno kolečko ani ne 130 metrů.
Sám velký Osud tomu chtěl, že jsem byl nedávno na preventivní lékařské prohlídce u své obvoďačky a nedlouho předtím na testech u sportovního lékaře. Vy to ale, milé děti, doma raději sami nezkoušejte. Není vůbec jisté, že je takové počínání zdravé, prospěšné, či dokonce povzbuzující.
Jak známo, s věkem kromě jiného rapidně ubývá rychlost. Nicméně vytrvalost se tak rychle nezhoršuje. Nasycen kratšími závody a nadšen zážitky z 34-kilometrového trailového závodu v Ogulinu v Chorvatsku, přihlásil jsem se na srpnovou Hostýnskou Osmu, 65 kilometrů dlouhý běh Hostýnskými vrchy.
Jak dosahovat nejlepších výsledků na dlouhých tratích a neustále si zlepšovat osobní rekordy? Takové otázky si kladou běžci jistě už od dob dávného Feidippida. V dnešní době do věci stále více mluví věda. Díky ní dokážeme ještě lépe a ještě efektivněji trénovat, stravovat se, dodržovat pitný režim a rovnovážnou hladinu minerálů v těle, ale třeba i lépe regenerovat.