Vítejte na stránkách blogu, kde najdete zajímavé články týkající se běhu, a to jak pro úplné začátečníky, tak pro pokročilé.
Rádi byste se zlepšovali, ale nevíte jak na to? Kromě na vlastním těle otestovaných rad a doporučení týkajících se základů běžeckého tréninku od našeho kolegy a běžeckého nadšence Milana Součka se zde o své zkušenosti podělí špičkoví běžci René Kujan a Pavel Dymák.
René Kujan je ultramaratónec, který své výkony spojil s charitativními akcemi pro vozíčkáře např. při akci „To dáááš“, kdy za šest dnů překonal vzdálenost 360 km, přičemž si nesl vše potřebné na zádech a jedl a pil jen to, co si sehnal cestou.
Milan Souček běhá pravidelně již 27 let. Podělí se zde o své zkušenosti a různé alternativní přístupy, které otestoval na vlastním těle. Osobáky: 10 km: 33:01 min, 5 km: 15:25,26 min., 3 km 8:46 min, 1500 m 4:03,7 min.
Hynek Janoušek se v mládí sedm let věnoval běhu a atletice na Sportovní škole a Sportovním Gymnáziu Kladno. V dorostenecké kategorii však běhání opustil s časy 800m 2,04, 1500m 4,21, aby se k němu vrátil v pozdní dospělosti. S úderem čtyřicítky a přechodem do veteránské kategorie navýšil objem a zlepšil trénink. Na jaře 2019 zaběhl půlmaraton za 1:19,40 (Berlín) a 10km za 36,15 (Vaše liga). Momentálně se věnuje triatlonu. Vyzkoušel si v něm v létě 2019 nejprve olympijskou distanci na regionální lize Jihočeského kraje ve Zlivi za 2:18,12 a polovičního železného muže na Doksyrace 2019 (4:48,50, 28 místo celkově). Přes zimu 2019/2020 se zkouší v rámci přípravy na železného muže Moraviaman 2020 rozplavat a rozjezdit na kole.
Nový rok spojený se slunovratem s sebou od pradávna přináší možnost nového začátku, změny způsobu životu a vůbec šanci k nápravě našich nešvarů. Navíc po opulentních hostinách spojených se svátky pocítí řada lidí výčitky týkající se vlastního těla. Výčitky obvykle zmírní každoroční nákup permanentek do fitness center a posiloven.
Lyžař, chodec, běžec, kanoista, plavec, hokejista, bruslař, boxer, jeden z prvních vegetariánů, člověk, který se nebál kvůli druhým riskovat vlastní kůži, a to mnohokrát, Němec, narozený v Praze, oběť komunistické zvůle, to vše, a ještě mnohem víc se vejde pod jméno Emerich Rath. Příběh jeho života by rozhodně neměl být zapomenut.
V minulém článku jsme se věnovali základům intervalového tréninku a nyní se podíváme na tento typ tréninku podrobněji. Předesílám, že každý trenér má svou metodu, a tak se můžete setkat s tím, že jeden trenér považuje za správné vkládat mezi rychlé úseky zásadně a pouze klus, druhý trenér naopak volí od určité délky prostou pauzu.
Pokud již nějaký čas běháte, při pomalých klusech se již ani nezadýcháte, a přemýšlíte, jak trénovat, abyste se v běhu dále zlepšovali, pak je tento článek pro vás. Tzv. intervalový trénink je jednoduchý a efektivní způsob, jak zlepšení dosáhnout.
Vtipnou parafrázi Zátopkova hesla jsem nevymyslel, ale narazil jsem na ni kdesi na LinkedInu jako heslo u profilu jedné uživatelky. A možná, že i ona si to kdesi vypůjčila. Tehdy mě pobavilo a s odstupem času musím říct, že jako heslo pro trénink je mnohem rozumnější než to Zátopkovo. Je nutno dodat, že u Zátopka jeho původní heslo nebyla nadsázka. Jeho tréninky zahrnující 100 čtyřstovek s meziklusem (viz článek „Jak trénoval Emil Zátopek“ zde na blogu), a to bez dnů odpočinku, to je skutečná rasovina. Tato tréninková metoda je však dost kontroverzní a nelze ji doporučit jako hodnou následování. Zátopek sám extrémně dobře regeneroval, a tak se zřejmě vyhnul zranění.
A jsem znovu u velkého tématu běžců na dlouhé a ještě delší tratě, a totiž zlepšení využití tukových zásob během výkonu. Téma je ovšem zajímavé i pro všechny ty, kdo chtějí zhubnout. Předesílám, že tuková adaptace je stále předmětem sporů a tento článek není syntézou vědeckých poznatků, ale spíše jakýmsi zamyšlením.
Nedávno jsem si všiml v Decathlonu, že trailové běžecké boty byly označeny popiskem „na trail do 40 km“, „na trail do 80 km“ a „na trail do 160 km“. To je pozoruhodné. Nevím, kolik běžců běhá v tréninku přes 40 km v kuse. Popisek podle mne odráží rostoucí oblibu dlouhých běžeckých závodů v přírodě. Uběhnout maraton po rovině, na asfaltovém povrchu, zřejmě přestává být tou pravou a zásadní výzvou.
Jestli jste kvůli koronaviru strávili pár posledních týdnů doma, možná cítíte, že je čas se pohnout a trochu si protáhnout tělo. Projet se na kole by bylo nejlepší, jenže to teď celou zimu stálo někde ve sklepě a vyžaduje nějaké ty opravy, takže asi bude nejlepší jít si zaběhat. A to jde zezačátku ztuha. Pamatujte, začněte zvolna, prokládejte běh chůzí, užívejte si pohyb a nenechte se nikam tlačit výkony přátel a známých na sociálních sítích jako je Strava apod. Máte-li možnost měřit si tep, nepřekračujte hodnotu „180 – věk“. Vaše výkonnost poroste každým dnem. Věřte nevěřte, funguje to. A bez sebetrýznění.
Nechci být poslední! křičely na nás loni poslední exempláře nosorožců navracejících se do své pradávné domoviny Rwandy. Letos bude ČSOB Safariběh věnovaný jinému ohroženému druhu – antilopě Derbyho. Laškovně přezdívaní „derbíci“ mají tu velkou smůlu, že patří k největšímu druhu antilopy na světě. Tedy nejenom že ke svému životu potřebují rozsáhlé savany s vhodným porostem, kterých valem ubývá, ale také o to lépe se do nich strefuje pytlákům.
Před nedávnem světlo veřejného světa spatřila studie pražského IKEMu, z níž mnozí soudí, že běhání maratonů je nezdravé, život ohrožující, zbytečné a v zásadě nesmyslné a škodlivé. Shodou okolností jsem se o výzkumu, jeho výsledcích a závěrech, které z nich činí zasvěcení lékaři, dozvěděl ještě před uveřejněním. Takže jsem měl o trochu víc času o výzkumu přemýšlet. Asi tak o pět minut.
Pán Bůh s námi a zlé pryč, řeknete si při čtení titulku tohoto článku v případě, že jste zdraví. Pokud jste si však zánět „achilovky“ uhnali, zřejmě hledáte jakýkoli návod, který urychlí vaše uzdravení. Nuže, předkládám vám, co jsem sám nalezl a co mi přišlo jako nejdůvěryhodnější návod k uzdravení.
Jestli máte pocit, že k vám přišla nevítaná návštěva, která skuhravě zašeptala: „Jsem tvé stáří, pozvi mne dál.“, pak pokračujte ve čtení, tento článek je napsán pro vás.
Tempový běh je běh, v němž adaptujeme tělo na vstřebávání laktátu, tj. ve svalech se ho při tomto běhu tvoří zhruba tolik, kolik jsme ho schopni odbourávat. Rozvinutí této schopnosti je klíčové, pokud trénujeme na půlmaraton či maraton. Zároveň v něm rozvíjíme cit pro rovnoměrné tempo.
Dnes jsou velmi moderní nejrůznější „extrémní“ sportovní disciplíny. Dokonce se setkáváme i s případy, kdy média označují za extrémní, považte, také některé běhy nebo i samotné běžce! Co to slovo ale přesně znamená a jak takové označení jako extrémista vlastně vznikalo? Pojďme se ponořit do historie a nabrat etymologickou polévku – jak se říká – pěkně ode dna.
Možná jste už někdy měli tu smůlu, že jste potkali ultramaratonce při výkonu. Nebo jste nějaký úsek běželi s nimi. Snažíte se být příjemní a milí společníci – a. Ultramaratonec nic. Snažíte se konverzovat, navázat přátelský rozhovor – a zase nic. Jediné, čeho se vám dostane, je zarputilý, zatvrzelý výraz, o němž ještě doma v posteli přemýšlíte, jestli vyjadřoval opovržení, zhnusení nebo jen čiré pohrdání... Ultramaratonci jsou prostě divní lidé.
Teď na podzim už je docela brzy tma. To se tak stává. Nenechávám se tím odradit a běhám i tak. Poslední dobou mě ale začíná bít do očí – a to doslova – takový nový fenomén. Výrobci svítilen v posledních letech opravdu řádí. Mají taky proč. Lidstvo učinilo zase několik mílových kroků na poli supervýkonných LED a taky akumulátory nutné k jejich provozování doznaly značný posun. To všechno by bylo v pořádku, kdyby...
Není to tak dávno, co jsem tvrdil, že nejsem křeček v kleci, a tudíž v žádném případě nebudu někde běhat dokolečka dokola. To je k zblbnutí! Dokonce si i jasně vzpomínám na jeden maraton ze začátku své běžecké kariéry, který se běžel na několik málo kol – asi čtyři, nebo pět. Byl to můj první závod, který jsem nedokončil. Prostě jsem to zabalil a šel na kolu a párek v rohlíku. Nebavilo mě to.
Sypat, nebo nesypat? Toť otázka. Stále víc se dnes mluví o zneužívání prášků proti bolesti na běžeckých akcích. Asi to není otázka nějakých „sprintů“ na pět kilometrů, ale kdo někdy zkoušel běžet na krev třeba už jen terénní půlmaraton, ví, že i trénované nohy na delších trasách můžou pěkně zabolet. Takže se zdá jen logické dát si třeba i preventivně nějaký ten Ibuprofen, ono se pak líp poběží, že jo?
Už vám trhali osmičky? Tato neradostná událost potká několikrát za život mnohé z nás. Ptáte se, kde udělali inženýři chybu, resp. jak mohla taková věc projít přírodním výběrem? Ptáte se dobře, protože mučivá bolest a případný zánět může dotyčného člověka ohrozit na životě, o zhoršení kvality života nemluvě. Proč nám tedy stále rostou tyto nesmyslné zuby, bez kterých by nám bylo mnohem lépe?
Měl jsem tuhle možnost vrátit se na chvíli zase na Island, přesně do těch míst, kudy vedla trasa mé třicetidenní maratonské šňůry. V určitých místech bylo počasí stejně nevlídné jako tenkrát. A v určitých místech jsem si skvěle – jako tenkrát – odpočinul. A poslední den, když jsem (opět stejně jako tenkrát) přijel do jednoho motelu, abych tam strávil poslední noc na ostrově, seděl na recepci ten úplně stejný vousatý chlápek v úplně stejném islandském vlněném svetru. V tu chvíli se i má mysl vrátila v čase a já zalitoval, že už je ten Island křížem krážem proběhaný i oběhaný.