Vítejte na stránkách blogu, kde najdete zajímavé články týkající se běhu, a to jak pro úplné začátečníky, tak pro pokročilé.
Rádi byste se zlepšovali, ale nevíte jak na to? Kromě na vlastním těle otestovaných rad a doporučení týkajících se základů běžeckého tréninku od našeho kolegy a běžeckého nadšence Milana Součka se zde o své zkušenosti podělí špičkoví běžci René Kujan a Pavel Dymák.
René Kujan je ultramaratónec, který své výkony spojil s charitativními akcemi pro vozíčkáře např. při akci „To dáááš“, kdy za šest dnů překonal vzdálenost 360 km, přičemž si nesl vše potřebné na zádech a jedl a pil jen to, co si sehnal cestou.
Pavel Dymák běhá kratší tratě a běhá je velmi rychle. Jeho osobáky mluví za vše: maraton: 2:28:03 hod, půlmaraton: 1:06:25 hod, 10 km: 30:50 min a 5 km: 14:43,93 min.
Milan Souček běhá pravidelně již 27 let. Podělí se zde o své zkušenosti a různé alternativní přístupy, které otestoval na vlastním těle. Osobáky: 10 km: 33:01 min, 5 km: 15:25,26 min., 3 km 8:46 min, 1500 m 4:03,7 min.
Jak dosahovat nejlepších výsledků na dlouhých tratích a neustále si zlepšovat osobní rekordy? Takové otázky si kladou běžci jistě už od dob dávného Feidippida. V dnešní době do věci stále více mluví věda. Díky ní dokážeme ještě lépe a ještě efektivněji trénovat, stravovat se, dodržovat pitný režim a rovnovážnou hladinu minerálů v těle, ale třeba i lépe regenerovat.
Existují běžecké závody, které jsou výjimečné. A mezi těmi výjimečnými závody trčí jako péro z gauče – Barkley Marathons. První ročník se konal v roce 1986 a od té doby tento závod dokončilo pouze 15 běžců. Každý rok je závod těžší než ten předcházející.
Kdysi dávno jsem si myslel, že běh je nekontaktní sport. Když někdo touží po vřelém lidském kontaktu, jde dělat třeba karate nebo akrobatický rock and roll, ne? Doba jde ale stále dál a stále dál, ty tam jsou časy, kdy se třeba i lední hokej hrál bez chráničů a plexiskel.
Fascinují vás dlouhé běhy, trvající mnoho hodin, při kterých si sáhnete až na samé dno své vytrvalosti a vůle? Pak vězte, že i když budete skvěle připraveni, bude to „krev, pot a slzy.“ Na následujících řádcích se dozvíte, že ani ti nejlepší nemají svá vítězství zadarmo.
Často se stává, že mi někdo klade otázku „Jaké boty jsou na běhání nejlepší?“ a čeká jasnou a stručnou odpověď. A ještě častěji se stává, že se jí ode mne nedočká.
Pokud již nějakou dobu běháte, asi jste narazili na pojem VO2 max. Pokud nevíte, co přesně uvedený výraz znamená a jak ovlivňuje vaší výkonnost, čtěte dál. Z výrazu samotného je zřejmé, že nějak souvisí s maximální spotřebou kyslíku. A protože se VO2 max měří, měla by nějak odrážet vytrvalostní schopnosti daného běžce. Ale jak?
Představte si, že jste na dovolené nebo na služební cestě a ocitnete se v neznámém městě, kde vám mapa naznačuje, že na běh to tady moc není, kolem jsou samé rušné ulice nebo depresívní bludiště předměstského industriálu. Věci na běhání máte v kufru a cítíte, že by bylo fajn si trochu protáhnout tělo. Jak to vyřešit? Jděte běhat rovinky. Jsou jednoduchým řešením nejen v případě, že místo k běhu neláká, ale i v případě nedostatku času, kdy se vám zdá, že ani nestojí za to vybíhat, třebaže chuť by byla.
To je otázka, kterou si asi skoro nikdo neklade hned na začátku. Američtí vědci dodnes nevyzkoumali, jestli je to úplně chyba. Když jsem třeba s běháním začínal kdysi já, nebylo to zase až tak moc uvědomělé rozhodnutí. Prostě mě bavilo být venku a hýbat se u toho, protože když jsem se pak vrátil domů, měl jsem neodbytný pocit, že mi sice nic nebylo, ale udělalo se mi ještě lépe. No a když máte k dispozici velmi málo frekventovanou silničku vedoucí jihočeským lesem, případně přírodní cesty přímo v tom lese, nebudete se asi moc ptát proč a jak začít, ale jdete si prostě rovnou zaběhat.
Kdysi dávno jsem dostal takový malý dřevěný hrnek. Je to kuksa a pochází z Finska. Navíc je na ní technikou vypalování vyvedený krásný losos. Mám ten hrnek rád. Vyráběl ho ručně nějaký Kalevi Lehtonen. Tradiční laponská nádoba je z jednoho kusu břízy.
Překážkové běhy začaly být poslední dobou populární a není divu. Na rozdíl od prostého běhu nabízejí ještě možnost překonávat nejrůznější překážky, nezřídka spojené s plazením se bahnem a broděním studenou vodou, a porce získaných endorfinů je tak výrazně vyšší. Mnohým účastníkům těchto závodů však přestává stačit medaile za dokončení a mají větší ambice. S nimi jde ruku v ruce otázka, jak na takový závod trénovat. Víc běhat? Víc posilovat? Je důležitější síla nebo vytrvalost?
Je doba jarních prázdnin, kdy si rodiče berou dovolenou a vyráží s ratolestmi do svých oblíbených hor, letos mimořádně hojně zasypaných sněhem. Jezdíme každý rok s manželkou a dvěma syny do krkonošské roubenky našich kamarádů, kde není koupelna a vlastně ani umyvadlo (voda je přivedena trubkou ze studánky), záchod je chemický a čůrat je třeba do kyblíku (oboje se pak vynáší na kompost), což vyvolává u dospělých pocit větší autenticity a u dětí radost, že se za ten týden jen dvakrát umyjí (v lavoru ve vodě ohřáté na kamnech).
Nic se nemá přehánět, říkávaly naše babičky. Já vám ale pravím: Extremujte! Běhejte nejen, dokud můžete, ale jděte ještě dál, běhejte, i když už nemůžete. Zrovna tuhle jsem si při jednom tréninku uvědomil, jak je to důležité. Doslova a do písmene zabíhat až do extrémů, do míst a končin, kde jsme ještě nikdy nebyli.
Již nějaký čas trénujete, cítíte, že vaše výkonnost roste a dostali jste chuť změřit síly s jinými běžci na závodech? Pokud chcete podat dobrý výkon, je dobré dodržet pár základních pravidel. Raději předesílám, že píši pouze z vlastní zkušenosti, protože naladění na závod se u každého trenéra do jisté míry liší a není to tedy univerzální návod. Ve hře je mnoho faktorů - délka závodu, vaše výkonnost, věk atd. Přesto se pokusím něco obecného načrtnout.
Nedávno jsem poslouchal rozhovor s výborným veteránským vytrvalcem Milošem Smrčkou a v jednom momentu tam povídá, že minimalistické boty jsou jen taková móda, která zase přejde. Je vidět, že mu tento trend není příliš po chuti. Ostatně, i např. Radek Brunner, náš nejlepší ultramaratonec, se nechal slyšet, že prstovým botám od Vibramu také na chvíli propadl, pak si na něco šlápl a teď mu již jen leží ve skříni.
Keňští běžci a běžkyně již třicet let dominují vytrvaleckým tratím. Běžci z ostatních zemí si lámou hlavu, v čem jejich úspěch vězí. Často se jednoduše sbalí a vyrazí trénovat do světově známého keňského běžeckého střediska Iten. Kanadský maratonec Reid Coolsaet (maraton za 2:11:23) shrnuje v obecnosti, v čem že se domnívá vidět základy keňské běžecké nadvlády.
Když se tak procházím, lépe řečeno probíhám po našem městě pozdě večer, je všude klid. Přítmí halí do chlácholivého hávu nepříliš dobré viditelnosti mnoho aut. Plechové příšery obestupují domy a chodníky jako němí, ale nekompromisní strážci čehosi. Často nedají člověku mezi sebou ani proběhnout. Jsou všude a najdete opravdu jen velmi málo míst, kam se nedostanou.
Emila Zátopka není třeba dlouze představovat. Všichni jej podle jména známe a mnozí by si dokázali vzpomenout na nějakou historku spojenou s jeho jménem, od běhání v kanadách po trénink s manželkou Danou na zádech.
Ačkoli byly ultramaratony donedávna jen podivnou zábavou nemnoha nadšenců, dnes se jim dostává celosvětové popularity. Překonat po svých a co nejrychleji velkou vzdálenost se stalo oblíbenou a všem dostupnou výzvou.
Trpím vám takovou zarytou představou, že neustálé výzvy nás dokáží posouvat někam dál a výš. Nejen ve sportu, i když... při nějakém uvědomělejším trénování přijdeme většinou na to, že všechno tak nějak souvisí se vším. Každý rok si dávám nové... ne, ne, předsevzetí to není.
Před Vánoci proběhla internetem zpráva, že se na Sněžku vydala skupina „icemanů“ Wima Hofa a museli být zachráněni Horskou službou – podchlazeni byli sneseni do údolí. Jak jsem již psal, Wim Hof je svérázná figura, samozvaný guru a jeho snaha o rekordy ohrožuje zdraví jeho následovníků. Ovšem to, že několik zaslepených účastníků Hofova kurzu nepoužívá zdravý rozum, by nemělo diskreditovat pozitivní výsledky pokusů s adaptací na chlad.