Vítejte na stránkách blogu, kde najdete zajímavé články týkající se běhu, a to jak pro úplné začátečníky, tak pro pokročilé.
Rádi byste se zlepšovali, ale nevíte jak na to? Kromě na vlastním těle otestovaných rad a doporučení týkajících se základů běžeckého tréninku od našeho kolegy a běžeckého nadšence Milana Součka se zde o své zkušenosti podělí špičkoví běžci René Kujan a Pavel Dymák.
René Kujan je ultramaratónec, který své výkony spojil s charitativními akcemi pro vozíčkáře např. při akci „To dáááš“, kdy za šest dnů překonal vzdálenost 360 km, přičemž si nesl vše potřebné na zádech a jedl a pil jen to, co si sehnal cestou.
Pavel Dymák běhá kratší tratě a běhá je velmi rychle. Jeho osobáky mluví za vše: maraton: 2:28:03 hod, půlmaraton: 1:06:25 hod, 10 km: 30:50 min a 5 km: 14:43,93 min.
Milan Souček běhá pravidelně již 27 let. Podělí se zde o své zkušenosti a různé alternativní přístupy, které otestoval na vlastním těle. Osobáky: 10 km: 33:01 min, 5 km: 15:25,26 min., 3 km 8:46 min, 1500 m 4:03,7 min.
Není to tak dávno, co jsem tvrdil, že nejsem křeček v kleci, a tudíž v žádném případě nebudu někde běhat dokolečka dokola. To je k zblbnutí! Dokonce si i jasně vzpomínám na jeden maraton ze začátku své běžecké kariéry, který se běžel na několik málo kol – asi čtyři, nebo pět. Byl to můj první závod, který jsem nedokončil. Prostě jsem to zabalil a šel na kolu a párek v rohlíku. Nebavilo mě to.
Sypat, nebo nesypat? Toť otázka. Stále víc se dnes mluví o zneužívání prášků proti bolesti na běžeckých akcích. Asi to není otázka nějakých „sprintů“ na pět kilometrů, ale kdo někdy zkoušel běžet na krev třeba už jen terénní půlmaraton, ví, že i trénované nohy na delších trasách můžou pěkně zabolet. Takže se zdá jen logické dát si třeba i preventivně nějaký ten Ibuprofen, ono se pak líp poběží, že jo?
Už vám trhali osmičky? Tato neradostná událost potká několikrát za život mnohé z nás. Ptáte se, kde udělali inženýři chybu, resp. jak mohla taková věc projít přírodním výběrem? Ptáte se dobře, protože mučivá bolest a případný zánět může dotyčného člověka ohrozit na životě, o zhoršení kvality života nemluvě. Proč nám tedy stále rostou tyto nesmyslné zuby, bez kterých by nám bylo mnohem lépe?
Měl jsem tuhle možnost vrátit se na chvíli zase na Island, přesně do těch míst, kudy vedla trasa mé třicetidenní maratonské šňůry. V určitých místech bylo počasí stejně nevlídné jako tenkrát. A v určitých místech jsem si skvěle – jako tenkrát – odpočinul. A poslední den, když jsem (opět stejně jako tenkrát) přijel do jednoho motelu, abych tam strávil poslední noc na ostrově, seděl na recepci ten úplně stejný vousatý chlápek v úplně stejném islandském vlněném svetru. V tu chvíli se i má mysl vrátila v čase a já zalitoval, že už je ten Island křížem krážem proběhaný i oběhaný.
Mnozí z těch, kteří pravidelně vyrážejí zhltnout svou dávku kilometrů, nejsou motivováni ani tak láskou k běhu (ačkoli pravidelně vyplavované endorfiny postupně vytvoří návyk), jako spíše možností předcházet obezitě pomocí jednoduché a finančně nenáročné aktivity. Třebaže problémem přechozích generací byl obvykle nedostatek potravin, v posledních zhruba dvou stech letech čelí značná část lidstva opačnému problému, totiž nadbytku potravin a z ní plynoucí nerovnosti mezi příjmem a výdejem energie.
Jak tomu obvykle bývá, vím teď mnoho věcí, které jsem před závodem nevěděl. Zjevně jsem nepochopil přesně ani doporučení a rady z příruček, koneckonců číst o ultramaratonu je jako číst o jídle. Ale abych nepředbíhal, nejprve popíšu samotný závod. Jedná se o 65 km dlouhý běh s převýšením 2800 m.
Tak to je slovo do pranice, řeknete. Znáte spoustu lidí, co běh nesnáší. Někteří z nich sotva chodí. Ale přesto, naše těla jsou skvěle adaptovaná k tomu, aby podávala neuvěřitelné vytrvalecké výkony. Zdůrazňuji vytrvalecké, neboť sprinteři jsme mizerní. Jistě, Usain Bolt má charisma a jeho elegantní sprint právem vzbuzuje u ostatních lidí obdiv. Jenže i kráva pasoucí se na louce poběží rychleji. Co se sprintu týká, člověk vydrží běžet minutu rychlostí 36 km/h. Takový lev vydrží čtyři minuty dvojnásobnou rychlost. Pokud tedy náš předek potkal lva, určitě mu neutekl.
Tuhle jsem vám byl na jednom půlmaratonu. Kromě toho, že jsem si krásně zaběhal, jsem si taky uvědomil jednu důležitou věc. Ne, ne tu, že už jsem starej kořen, tu ne, shut up! Jak jsem vždycky tušil, že to nejdůležitější nemusí být výsledný čas, tak tentokráte mi to o víkendu došlo naplno. Ze všeho nejdůležitější je čas, ale úplně jiný než ten výsledný. Mám teď na mysli ten čas strávený mezi stejně laděnými lidmi, a hlavně čas strávený s těmi nejbližšími lidmi. Jo, i při běhání.
Běhat dokola mě nikdy moc nebavilo. Když odhlédneme od faktu, že někteří lidé už samotný běh považují za nudný, tak tohle je většinou nuda i pro zaryté běžce. Jenže když víte, že život začíná až za hranicí komfortní zóny, někdy překročíte svůj stín společně s letitými předsevzetími a tu si jdete zaběhat 70 kilometrů na 300metrové kolečko v zahradě Kliniky adiktologie, tu se vám zlíbí maličká běžecká dráha na střeše jedno věžáku v pražských Holešovicích, kde má jedno kolečko ani ne 130 metrů.
Sám velký Osud tomu chtěl, že jsem byl nedávno na preventivní lékařské prohlídce u své obvoďačky a nedlouho předtím na testech u sportovního lékaře. Vy to ale, milé děti, doma raději sami nezkoušejte. Není vůbec jisté, že je takové počínání zdravé, prospěšné, či dokonce povzbuzující.
Jak známo, s věkem kromě jiného rapidně ubývá rychlost. Nicméně vytrvalost se tak rychle nezhoršuje. Nasycen kratšími závody a nadšen zážitky z 34-kilometrového trailového závodu v Ogulinu v Chorvatsku, přihlásil jsem se na srpnovou Hostýnskou Osmu, 65 kilometrů dlouhý běh Hostýnskými vrchy.
Jak dosahovat nejlepších výsledků na dlouhých tratích a neustále si zlepšovat osobní rekordy? Takové otázky si kladou běžci jistě už od dob dávného Feidippida. V dnešní době do věci stále více mluví věda. Díky ní dokážeme ještě lépe a ještě efektivněji trénovat, stravovat se, dodržovat pitný režim a rovnovážnou hladinu minerálů v těle, ale třeba i lépe regenerovat.
Existují běžecké závody, které jsou výjimečné. A mezi těmi výjimečnými závody trčí jako péro z gauče – Barkley Marathons. První ročník se konal v roce 1986 a od té doby tento závod dokončilo pouze 15 běžců. Každý rok je závod těžší než ten předcházející.
Kdysi dávno jsem si myslel, že běh je nekontaktní sport. Když někdo touží po vřelém lidském kontaktu, jde dělat třeba karate nebo akrobatický rock and roll, ne? Doba jde ale stále dál a stále dál, ty tam jsou časy, kdy se třeba i lední hokej hrál bez chráničů a plexiskel.
Fascinují vás dlouhé běhy, trvající mnoho hodin, při kterých si sáhnete až na samé dno své vytrvalosti a vůle? Pak vězte, že i když budete skvěle připraveni, bude to „krev, pot a slzy.“ Na následujících řádcích se dozvíte, že ani ti nejlepší nemají svá vítězství zadarmo.
Často se stává, že mi někdo klade otázku „Jaké boty jsou na běhání nejlepší?“ a čeká jasnou a stručnou odpověď. A ještě častěji se stává, že se jí ode mne nedočká.
Pokud již nějakou dobu běháte, asi jste narazili na pojem VO2 max. Pokud nevíte, co přesně uvedený výraz znamená a jak ovlivňuje vaší výkonnost, čtěte dál. Z výrazu samotného je zřejmé, že nějak souvisí s maximální spotřebou kyslíku. A protože se VO2 max měří, měla by nějak odrážet vytrvalostní schopnosti daného běžce. Ale jak?
Představte si, že jste na dovolené nebo na služební cestě a ocitnete se v neznámém městě, kde vám mapa naznačuje, že na běh to tady moc není, kolem jsou samé rušné ulice nebo depresívní bludiště předměstského industriálu. Věci na běhání máte v kufru a cítíte, že by bylo fajn si trochu protáhnout tělo. Jak to vyřešit? Jděte běhat rovinky. Jsou jednoduchým řešením nejen v případě, že místo k běhu neláká, ale i v případě nedostatku času, kdy se vám zdá, že ani nestojí za to vybíhat, třebaže chuť by byla.
To je otázka, kterou si asi skoro nikdo neklade hned na začátku. Američtí vědci dodnes nevyzkoumali, jestli je to úplně chyba. Když jsem třeba s běháním začínal kdysi já, nebylo to zase až tak moc uvědomělé rozhodnutí. Prostě mě bavilo být venku a hýbat se u toho, protože když jsem se pak vrátil domů, měl jsem neodbytný pocit, že mi sice nic nebylo, ale udělalo se mi ještě lépe. No a když máte k dispozici velmi málo frekventovanou silničku vedoucí jihočeským lesem, případně přírodní cesty přímo v tom lese, nebudete se asi moc ptát proč a jak začít, ale jdete si prostě rovnou zaběhat.
Kdysi dávno jsem dostal takový malý dřevěný hrnek. Je to kuksa a pochází z Finska. Navíc je na ní technikou vypalování vyvedený krásný losos. Mám ten hrnek rád. Vyráběl ho ručně nějaký Kalevi Lehtonen. Tradiční laponská nádoba je z jednoho kusu břízy.