Kdysi dávno jsem si myslel, že běh je nekontaktní sport. Když někdo touží po vřelém lidském kontaktu, jde dělat třeba karate nebo akrobatický rock and roll, ne? Doba jde ale stále dál a stále dál, ty tam jsou časy, kdy se třeba i lední hokej hrál bez chráničů a plexiskel. Snad jen fotbalisté jdou proti proudu a na každý dotek reagují jako netýkavka žláznatá s dutou lodyhou. Což o to, u fotbalu člověk ještě nějaký ten letmý, samozřejmě nechtěný a nezamýšlený, dotek umí pochopit. Ale u běhu?

Patřím mezi ty, kteří se u běhu věnují nejraději běhu a dotyky si nechávají na potom nebo na předtím. V pravidlech IAAF, tuším, není k dotykům v tomuto sportu vypracovaná ani žádná bodovací tabulka. Nejspíš proto, že nevyšší běžečtí orgánové s takovou alternativou moc nepočítají. No jak by to asi vypadalo, kdybychom se v ranním tisku nad kávou dočetli, že „Usain Bolt se stal nejrychlejším mužem planety, protože 100 metrů sice zdolal za 12 vteřin, ale stihnul se u toho dotknout pěti dalších soupeřů“?

S přesvědčením, že je běh sice individuální, ale nepříliš kontaktní sport jsem nastupoval také na start svého již 18. pražského maratonu. Jaké bylo mé překvapení, když se běžci za mnou ihned po startovním výstřelu jali okopávat mé kotníky při každém kroku, doslova se navalovat na mě a spřáteleného spoluběžce a našli se i tací, kteří neváhali používat hrubého násilí, aby se dostali před nás. Lépe řečeno: přes nás. Proskakování a sápání se dosahovalo takové intenzity, že jsem byl rád, že na mě zůstaly jak běžecké trenky, tak triko. I když to jisté šrámy utržilo, nemluvě už vůbec o tom, že jsem málem přišel o svá oblíbená bezdrátová sportovní sluchátka Sennheiser. O národnosti neurvalců není třeba nijak spekulovat, je vcelku jasná.

Samozřejmě beru vinu za vzniklou situaci na sebe. Nechtělo se mi zašlápnout drobnou cizokrajnou běžkyni přede mnou, která stejně jako asi všichni v tlačenici neměla kam uhnout, a ani se mi nechtělo skončit v kovovém oplocení trati. Je to moje chyba, to chápu. Co naopak úplně nechápu, je motivace takových sportsmanů. Dlouhá léta se v Praze sleduje čistý čas, tedy čas od proběhnutí startem po proběhnutí cílem. Je úplně jedno, jestli se skrz startovní bránu dostanete vteřinu nebo hodinu po výstřelu. A pokud nejste Keňané, můžete pošlapat třeba všechny před sebou – a zhola nic vám to nepřinese. Marně přemýšlím, proč to ti lidé dělají. A tak nějak doufám, že v cíli dostali za své urputné hemoroidální snahy třeba alespoň lízátko nebo jim možná moderátor nechal z amplionů zahrát nějakou pěknou písničku...