Regenerace se často podceňuje. A toto podceňování mívá někdy nepříjemné následky, jako jsou zranění či nemoci. Ale abych nemluvil jen obecně, ukážu vám to na příkladu. Třeba můj otec. Teď je mu pětašedesát let. Běhá většinu života, maraton kdysi zaběhl za 2:40. Je navíc vášnivý lyžař. A tak si letos, jako každý rok, zaběhl Jizerskou padesátku a skončil celkově 468. s časem 2:56:02, ve své kategorii byl na 8. místě. Skvělý výkon. Umím si představit, jak musí být po takovém závodě vyčerpaný. Dva týdny předtím si jen tak mimochodem zaběhl König Ludgwig Lauf, 42 km, s časem 2:34:38, skončil 11. ve své kategorii. Časy uvádím, aby bylo jasné, že závody nejel turistickým tempem. Kdepak, fičel jako drak.

Když se z Jizerské padesátky vracel s přáteli autem, někdo z nich zakašlal a ten bacil se v jeho oslabeném těle zahnízdil a dva měsíce jej trápil. Říkal mi, že už se mu ani žít nechtělo. I když přihlédnu k mírné hypochondrii vlastní všem chlapům, kteří jsou zvyklí na své železné zdraví, situace nebyla veselá. Ploužil se po své chalupě jako smutný stín.

Ale nikdy by neuznal, že oslabil tělo nepřiměřenou zátěží. Můj příklad zde ale nekončí. Když se jakž takž zotavil, odjel v rámci regenerace k moři, na Mallorcu. To znělo jako rozumné počínání, než upřesnil detaily. Na Mallorcu jej pozvali dva kamarádi, aby tam s nimi jezdil na kole. Za pět dní najel 600 km. A dodal, že je mu pořád nějak blbě. Co byste mu na to řekli?

Jsem dalek toho, poučovat vlastní rodiče. Nemá to smysl. Zřejmě ve mně pořád vidí žvatlající batole s plínkou. A tak to aspoň uvádím jako příklad, jak se ke svému tělu nechovat. Chcete od něj výkony, tak jej hýčkejte. Je vám blbě? Zůstaňte doma, dejte si čaj a bez výčitek se povalujte. Že je to těžké? Je. Mohl bych uvést další konkrétní případ, kdy běžec den po dobrání antibiotik zahájil trénink  šestnáctikilometrovým klusem s výběhem na Hostýn, pak dva měsíce kašlal, smrkal a hrozně se tomu divil. Jablko holt nepadá daleko od stromu...