Vzpomínky na Island aneb Sága severská o líném prasopsu

Měl jsem tuhle možnost vrátit se na chvíli zase na Island, přesně do těch míst, kudy vedla trasa mé třicetidenní maratonské šňůry. V určitých místech bylo počasí stejně nevlídné jako tenkrát. A v určitých místech jsem si skvěle – jako tenkrát – odpočinul. A poslední den, když jsem (opět stejně jako tenkrát) přijel do jednoho motelu, abych tam strávil poslední noc na ostrově, seděl na recepci ten úplně stejný vousatý chlápek v úplně stejném islandském vlněném svetru. V tu chvíli se i má mysl vrátila v čase a já zalitoval, že už je ten Island křížem krážem proběhaný i oběhaný. 

Dal bych si to ještě jednou, klidně bych do toho šel znovu. Dokázal bych to? Nevím. Ani tenkrát, téměř na chlup přesně před sedmi lety, jsem to nevěděl. Byl jsem si jistý, že je to v lidských silách a moc jsem toužil vyzkoušet, jestli je to i v těch mých. Jasně, příprava byla velká, nikoli však dostatečná, ne úplně ideální. Ale to „poprvé“ může být jen jednou, a když budete čekat na tu chvíli, kdy budou podmínky úplně ideální, může vám lehce uniknout. Může lehce dokonce i nikdy nenastat. 

V žádném případě nechci propagovat řícení se střemhlav do každé extrémnosti, co vás napadne (i když k tomu sám určité sklony mám). Na všechno, třeba i na úplně „obyčejný“ půlmaraton nebo desítku by se měl člověk dobře připravit. Ale skoro nikdy nenastane ideální konstelace všech podmínek. A bylo by škoda nechat si uniknout tolik skvělých výzev, které na nás čekají tam venku. Co myslíte? 

PS: Mně se taky občas nechce jít trénovat. A jasně, že se mi i stane, že líný vnitřní prasopes zvítězí a já někdy trénovat nejdu vůbec. Občas se to snese – a je to prý i zdravé. Důležité je tak nějak zůstávat v pohybu. Běhat, dokud můžeme. A já po sedmi letech vím, že my všichni můžeme ještě fakt hodně! ;)