Vždycky jsem tak nějak intuitivně věděl, že nejlepší bude, když nebudu jen běhat, ale dělat všechno možné. Kdysi jsem „něco dělal“ každý den. Tu na kolečkových bruslích, tu na kajaku, tu na kole, tam na skále. Dodneška dychtivým zájemcům o dobré rady tvrdím: Chcete-li být dobrými běžci, neběhejte! Neběhejte jenom, ale hýbejte se co nejkomplexněji.
Ale neběhat vůbec? Nikdy jsem si to neuměl představit. Neběhat? To neexistuje! Nejsem žádný profesionál, honič bodů, vteřin, tabulek, takže nemusím nic hrotit. Hemoroidální úporností v honbě za závodní slávou jsem si běh neznechutil, tak proč s ním přestávat? Zní to logicky, že? A dlouhá léta jsem nepřestával se přestávání vyhýbat.
Když před lety někdy na podzim meteorologové vyhlásili jakousi kalamitní situaci a radili lidem, aby té noci ani nevycházeli ze svých bezpečných domovů, vyběhl jsem. O temné noci, ošleháván větry, ozařován blesky, nepotkal jsem na Ladronce vůbec nikoho. Tedy vůbec nikoho, kromě jednoho běžce v protisměru. Krátce jsme se na sebe přátelsky zašklebili, mávli na pozdrav a uháněli svou cestou. Přestat s běháním, byť jen na jediný den nepřicházelo vůbec v úvahu. Ona ta venkovní čina většinou přes okenní sklo vyhřátého obýváku vypadá o dost hůř než zvenku.
Ale člověk tak poznenáhlu stárne a moudří. To druhé tedy zatím nemůžu empiricky potvrdit, ale to s tím stárnutím bude asi pravda. Ne, rostoucí věk nemá nic společného s poklesem výkonnosti a podobně. Takovým blbostem by přeci nevěřil ani jediný p. t. velectěný čtenář této rubriky! Navíc všichni víme, že s postupujícím věkem vytrvalost roste.
Jak vám tak ale doplňuji další a další zářezy na pažbu flinty svého života, kladu si otázky, co jsem ještě všechno nezkusil. Nezkusil jsem třeba... třeba si od běhu trochu odpočinout. A protože bych něco takového nikdy neudělal dobrovolně, sám velký Osud si na mě vymyslel patní ostruhu. Zkoušel jsem s ní běžet 70 kilometrů ‒ a uběhl! Zkoušel jsem s ní běžet 100 mil ‒ a neuběhl! Po 138 kilometrech řekla pata dost! Pak už jsem se zmohl jen na 5-10kilometrové výběhy, kdy mi bylo stále jasnější, že tohle už asi nerozběhám. Tak jsem si naordinoval „klid na lůžku“. Na pár dní to snad přežiju...
A když jsem se tuhle bavil s Ondrou Veličkou, stříbrňákem z ME v běhu na 24 hodin nebo mistrem Čechistánu v ultratrailu, neodolal jsem a položil mu nesmělou otázku: Přestáváš někdy s během? A vězte, že i tací profesionálové, jako je Ondra, občas neběhají. Asi tak tři neděle v roce. Tak to vypadá, že by to nemuselo být až tak úplně nenormální, k čemu se teď chystám. Normálně nebudu běhat, tak! A máš to, ty blbá pato! A jestli ti ani tohle nestačí, připrav se na další kruté běhy. Kruté tak, že i krůtové a krůty s krůtáčaty se u toho budou kroutit!