Kdysi dávno jsem dostal takový malý dřevěný hrnek. Je to kuksa a pochází z Finska. Navíc je na ní technikou vypalování vyvedený krásný losos. Mám ten hrnek rád. Vyráběl ho ručně nějaký Kalevi Lehtonen. Tradiční laponská nádoba je z jednoho kusu břízy.

Tuhle jsem jednoho pohodového večera po těžkém tréninku zase srkal svůj oblíbený nápoj z kuksy a najednou mi to došlo: Tělo běžce je jako dřevo břízy.

Bříza je jak známo listnatý strom s nezvykle měkkým dřevem. Listnáče jsou většinou ceněné právě pro své tvrdé a odolné dřevo. Třeba dub nebo akát. Bříza ale ne. Bříza má dřevo, které když necháte pořezané volně válet venku, do roka a do dne se rozpadne v podstatě na prach. Z polínka zůstane jen smutná trubice březové kůry.

Jenže když polínko vezmete, vyřežete z něj kuksu a tu následně používáte, to potenciálně vetché a nestabilní dřevo se stane nesmrtelným. Kuksu kdysi Laponci žijící za polárním kruhem dávali dětem jako jeden z prvních dárků. Provázela je třeba celý život. A bylo docela dobře možné, že ji mohla používat ještě následující generace. V čem je to kouzlo, co to způsobuje? Péče. Starost. Používání. V podstatě stačí, když kuksu prostě používáte, dotýkáte se jejího dřeva a vaše ruce a vaše nápoje dřevo postupně impregnují a balzamují.

Stejně tak je to s naším tělem. Nepoužívejte ho – a brzy shnije. Používejte ho rozumně každý den, využívejte ho k tomu, pro co bylo stvořeno, a ono je jako nové, impregnované a balzamované proti zátěži i nemocem. Shnít je snadné. Neshnít je boží.

 

Bojovat dál, nebo shnít?