Když se tak zahledím do svého kalendáře, zjišťuju, že jsem letos stihl zatím pouhé dvě oficiální běžecké akce. Zcela úmyslně nepíšu „závody“, protože je povětšinou ani jako závody neberu. Na už tradiční sezónu zahajovací Thermen-Marathon v bavorském Bad-Füssing jsem vyrazil se synkem a jediným předsevzetím: společně si to užít. Robin chvíli běžel, chvíli se vezl v kočárku, ale pokud zrovna neusnul, projevoval intenzivní hladiny nadšení a zapálení pro věc. A to je pro mě víc než zlatá medaile.

Druhou oficialitou byl desetikilometrový Powerun od Runmageddonu ve Varšavě. Tam jsem trochu závodil. Byl jsem tam s partou, a tak jsem neměl na výběr, abych ji netrhal, tu partu. 33. místo z více jak 1530 považuju za ucházející. Nějakým Čechům se tam snad podařilo ozdobit svou přítomností i místa nejvyšší, takže ostudu jsme tam asi neudělali.

Teď v sobotu jsem běžel maraton z Prahy přes Okoř do centra Prahy pro Sportovní klub vozíčkářů. To bylo oficiální jen do té míry, že se mohl kdokoli kdykoli přidat a zaštiťovala to YMCA. Motorem téhle charitativní akce je člověk sám – sám si uběhne a sám ještě navíc věnuje za každý svůj kilometr nějaký pěkný obolus sportujícím vozíčkářům. Tenhle maraton mě „vyšel“ na pětistovku. Ale mám z něj mnohem větší radost než z nějakého velkého městského maratonu, který by bratru přišel klidně i na čtyřnásobek. Na téhle akci jsme si totiž mnohem víc mohli pokecat s ostatními běžci, v závěru jsme se mohli proběhnout na indoorovém oválu, na němž trénovala třeba i Věra Čáslavská, a navíc každá ta „utracená“ koruna bude velice dobře využitá. Nebude třeba takhle nějak vypadat budoucnost českého běhu? Zážitky a společenská akce místo obsesivního nahánění vteřin, bodů a kdo ví čeho všeho ještě? Já na tom každopádně budu pracovat...