O víkendu se mi přihodilo, že jsem byl asi vůbec poprvé v životě osobně přítomen na leteckém dni. Letečtí veteráni, letecká moderna, vrtulníky, dvouplošníky, akrobati, parašutisti... a taky jeden gripen se přiletěl podívat. Ukrutný, ale opravdu ukrutný rachot, když pilot trochu víc poškádlil plyn, knipl, rychlostní páku, nebo jak se tomu u letadel vlastně říká.

Burácení jediného proudového motoru mi zároveň nahánělo hrůzu a posvátnou úctu, ale zároveň jsem tak nějak malinko vnímal, jak se asi musí cítit pilot takové stíhačky, když to pořádně „voroštuje“. Skvěle! Úžasně!!! Něco takového bych chtěl taky zažívat! A pak jsem si s krkem vyvráceným do modravé oblohy s několika malými mráčky po stranách vzpomněl, že už jsem něco podobného vlastně párkrát zažil.  

Runners high, běžecká euforie! Až na to američtí vědečtí soudruzi udělají nějakou studii, určitě zjistí, že existuje nějaká euforie pilotů stíhaček, fighter pilot’s high. A že ji určitě způsobují úplně stejné molekuly nějaké šikovné hormonální látky, kterou si na nás Příroda ve své nekonečné prozřetelnosti vymyslela. Prozatím američtí vědci zjistili, že běžeckou euforii nezažijí všichni a nezažijí ji pokaždé. Že běžeckou euforii si musíte „vyběhat“. Prý se objevuje tím častěji, čím více jste trénovaní. A dále, že čím více si v tréninku dáte pořádně „za uši“, tím pravděpodobněji ji prožijete. Já ještě doplním vlastní zkušenost z běžeckého soudku: Je pravděpodobnější, že se vám něco takového přihodí v lese, v horách a kopcích než ve městě uprostřed smečky zdivočelých plechových ořů.

To si takhle běžíte a najednou vám to všechno dojde. Dojde vám, že není větší dokonalosti, než je ta, kterou zrovna zažíváte. Něco uvnitř vás samých vás najednou přinutí roztáhnout ruce a trup natáčet do divokých náklonů. Doslova střemhlav letíte dolů z kamenitého kopce. Jestli vás v tu chvíli někdo z dálky pozoruje, hned pochopí. Možná mu hned nedojde, že jste takový malý gripen, ale zcela určitě si bude jistý, že jste letadlo. A všichni ostatní, že jsou jen pomatení blázni...