Tuhle jsem vám byl na jednom půlmaratonu. Kromě toho, že jsem si krásně zaběhal, jsem si taky uvědomil jednu důležitou věc. Ne, ne tu, že už jsem starej kořen, tu ne, shut up! Jak jsem vždycky tušil, že to nejdůležitější nemusí být výsledný čas, tak tentokráte mi to o víkendu došlo naplno. Ze všeho nejdůležitější je čas, ale úplně jiný než ten výsledný. Mám teď na mysli ten čas strávený mezi stejně laděnými lidmi, a hlavně čas strávený s těmi nejbližšími lidmi. Jo, i při běhání.
Vzal jsem vám takhle na půlmaratonskou distanci jednoho ze svých synků a tam v Miřejovicích (ano, to je tam, co mají rekordní počet půlmaratonců na jednoho stálého obyvatele) jsme se společně postavili na start. Nebojte, nešlo o žádné týrání dětí, měli jsme s sebou sportovní kočárek. A právě proto, že jsme s sebou měli toto trojstopé vozidlo, postavili jsme se ve startovním poli až úplně nakonec. Synek už je docela přemýšlivý, a tak se ptal, proč se taky nenacpeme hned ke startovní čáře. „Protože to není důležité,“ povídám mu já. Ale asi ne moc přesvědčivě, tak mu ještě vysvětluji, že s tím kočárkem bychom se tam někomu mohli motat. Moudře pokýval hlavou, jako že teda jo.
Zazněl výstřel a my vyrazili na trať. Jako úplně poslední jsme prosvištěli první půlkilometr závodní trasy. Synek shrnul jazyk z vesty, nasedl do kočárku a jal se dělat užitečnou závodní zátěž. Ale protože je přemýšlivý, věděl, že to nebude zadarmo. Tak si vzal svou oblíbenou foukací harmoniku do rukou a začal vytrubovat na celé kolo. Závodníci, které jsme postupně doháněli, většinou přátelsky mávali a vystavovali obdivné palce vzhůru. Diváci ještě o něco více.
Bylo dobře, bylo fajn. Věříte, že mi v tu chvíli bylo úplně jedno, kolikátí jsme? Na občerstvovačkách jsme se podělili tu o pomeranč, tu o sušenku nebo meloun... a zase bylo dobře. Synkovi asi začalo něco šrotovat v hlavě, a tak se tázal: „Tati, a už jsi někdy získal nějaký opravdický pohár?“ „Hm, víš, že asi ne? Ale to nejni důležitý.“ „A něco jinýho?“ „Hm, asi taky ne... Ba ne, někdy už jo.“ vzpomněl jsem si na nějaké zaprášené trofeje nahoře v poličce. „Ale to taky nejni důležitý.“ Z kočárku už se žádné další otázky neozývaly, tak jsem to vyhodnotil, jako že mě pochopil.
Synek poučen z první třídy základní školy pilně odečítal zbývající vzdálenost podle kilometrovníků, kolem nichž jsme zrovna proběhli... a zase bylo fajn. Ale to už jsme pomalu v cíli. Potomek hrdinně skáče z vozíku a bok po boku probíháme cílovou čárou. „Dobrá práce!“ plácáme si ještě udýchaní v zázemí. První jsme nebyli, ale já vím, že tohle byl můj nejlepší závod. Jako bych vyhrál všechny poháry světa. Ale na tom vlastně nezáleží...
