Jsem přesvědčený o tom, že člověk by si měl dávat nějaké výzvy. Své, soukromé, zcela subjektivní. Pro někoho to může znamenat udělat jeden shyb na hrazdě. Pro někoho překonat světový rekord na maratonské distanci, pro jiného třeba udělat první krok po těžké nehodě. Každý jsme jiný a každý má jiné předpoklady. Proto bychom si měli určovat výzvy hlavně my sami. Ale...

Na celý loňský rok bez jediné kapky alkoholu mě tenkrát vyprovokoval jeden spřízněný běžec. Prý pije litr vína denně a už to vážně musí zarazit. Věděl jsem, že ani pro mě by to nebyla úplná brnkačka, i když nejsem žádný velký pijavec. A tak mu říkám: „No, jestli to dáš ty, tak já teda taky!“ Mnohokrát jsem toho rozhodnutí litoval. A o to větší cenu mělo konečné vítězství, na které jsme si s přáteli 1. ledna 2018 připíjeli.

Na letošek mě vyprovokoval zase jiný běžec k „nízkoprahovému alkoholismu“, jak jsme to nazvali. Je prý jednoduché úplně abstinovat. Mnohem těžší je prý dát si jedno a u toho opravdu zůstat. Další výzva byla na světě! Takže to teď zkouším. A měl pravdu ten člověk.

Tentýž běžec stál i za nedávnou myšlenkou uběhnout 70 kilometrů na 300metrovém zahradním kolečku na počest 70. výročí Kliniky adiktologie U Apolináře. Tam léčí závislé na alkoholu a dělají z nich doživotní abstinenty. Tomu říkám výzva! Co rok, ale celý život! Podpořil jsem je v jejich boji svým neutuchajícím kroužením po ústavní zahradě. S bolavou patou to byla taky docela výzva. Ze začátku jsem nevěřil, že padne sedmdesátka. Byl jsem rád za každý kilometr. Pak přišel půlmaraton, maraton, padesátka a pak už prostě musíte, třeba i bez paty. Snad to někomu pomohlo, snad to někoho podpořilo.

A co teď?! Pořádně se rozhlédnout kolem sebe, výzva čeká za každým rohem!