Nemohu říct, že bych byl běžcem s bůhvíjak skvělým stylem běhu. Nebudu zde proto psát nějaká obecná doporučení, jak si zlepšit běžecký styl, ale raději popíšu, jak jsem experimentoval ve snaze zlepšit ten svůj. 

Předloni v zimě jsem se poprvé setkal s běháním naboso. Přišel s tím kamarád, který nikdy pořádně neběhal, byť hodně chodil po horách a na opravdu dlouhé pěší túry. Takže jsem to smetl ze stolu jako bláznivý nápad pramenící z nezkušenosti. Jenže zmíněného kamaráda si vážím a tak mi, chtě nechtě, zrála jeho chvála běhu naboso v hlavě.

V té době jsem běhal téměř výhradně v terénu a tak jsem jednoho letního dne zhruba po dvou kilometrech běhu boty sundal a opatrně jsem capkal po pískové cestičce s malými kamínky, které se mi zarývaly do chodidel. Překvapivě to bylo docela příjemné. Po pár stech metrech jsem zase boty obul. Protože to byl tak zajímavý zážitek, opakoval jsem jej v následujících dnech a postupně prodlužoval naboso uběhnutou trasu až na několik kilometrů. Na mé trase byla malá loučka a nakonec jsem většinu bosého běhu odbyl tam, na hebké trávě. Po několika měsících jsem bez problémů uběhl devět kilometrů naboso, zkoušel jsem běhat i rovinky a krátká tempa. Musím říct, že jsem se na běh naboso vždycky těšil, protože to bylo jako zapojit do běhu další smysl, totiž hmat. Kromě toho jsem záhy zjistil, že běh naboso mi umožňuje běhat jen přes přední část chodidla a zároveň mne nutí k vyšší frekvenci kroku. Ruce se zapojují automaticky a dech také. V době, kdy jsem s během naboso začal, jsem měl za sebou kolem padesáti tisíc odběhaných kilometrů. A náhle jako bych objevil zcela přirozený běh. Došlapoval jsem jemně a tiše, chodidly ohmatával povrch a připadal jsem si jako bych se vrátil v čase kamsi do prehistorie. Když jsem po bosoběhu nazul boty, bylo to jako nasadit si na nohy závaží.

Kůže na chodidlech za léto a podzim zesílila a tak jsem občas zul boty i v zimě, když teplota vylezla na deset stupňů. Každý zimní měsíc jsem alespoň jednou vyběhl naboso. V té době už jsem měl prstové boty Vibram Fivefingers V-Trail, zdaleka nejdražší boty, které jsem si kdy na běh koupil. Váhal jsem dlouho, ale nakonec mne jejich mimoňství svedlo. Protože jsem běhal dostatečně dlouho bos a zpevnil nohy, mohl jsem v nich vyběhnout. Podmínkou pro běh v „bosých“ botách je totiž předchozí zkušenost s během naboso. Bosé nohy vám totiž včas vyšlou signál, že je čas s během naboso skončit, zatímco ve zmíněných minimalistických botách se bez varování ženete vstříc zranění. Takto se zranilo dost běžců, kteří „bosé“ boty bez přípravy nazuli a hned v nich začali „točit“ velké množství kilometrů. „Bosé“ boty jsou úžasné, ale velmi nebezpečné.

Jakmile zmizel sníh, začal jsem běhat v „bosých“ botách a postupně jsem začal zkoušet i tempa. A zjistil jsem, že je to daleko dynamičtější než v botách. Zatím nejrychleji jsem odběhl pětku v členitém terénu tempem 3:47/km. Víc jsem si nedovolil, protože s rostoucí únavou si přestávám dávat pozor na došlap a mohl bych se zranit. Zcela naboso by to jistě také šlo, ale při rychlém běhu nemáte šanci tak dobře kontrolovat místo došlapu a ostrý kámen nebo střep vám může pěkně zavařit. Pro běhání temp naboso potřebujete prověřený, bezpečný terén, nejlépe louku někde na venkově, klidně i podmáčenou, protože naboso vám voda vůbec nevadí.

Abych to shrnul, tak podle mých dosavadních zkušeností je pro zlepšení stylu dobré začít s občasným běháním naboso, které vás donutí k přirozenému došlapu. Všechny svaly v těle jsou evolučně vyladěny na běh s přirozeným došlapem a běh bude proto efektivnější. Ovšem pozor, je třeba mít dostatek trpělivosti. Odolnost nohou se buduje pomalu, jakýkoli spěch vede ke zraněním a dlouhým běžeckým pauzám. Takže, jako vždy, opatrně a s rozumem!