„Tak vám mám o víkendu běžet stovku, paní Müllerová!“ „Ale jděte, vždyť si ještě pořád natíráte patu opodeldokem! Jakpak k tomu přijdete, panáčku?“ Takhle nějak by mohl probíhat rozhovor na palčivě aktuální téma, kdybych byl Švejkem. Ačkoli u nás v Kralupech jeden bronzový Švejk sedí, já nejsem dobrým vojákem. A ten skutečný příběh se sice odehrává v našich končinách, jeho propozice však nejsou z říše metrického systému. Ta stovka je v imperiálních jednotkách, takže v mílích. Takže 160,934 kilometru.

Jak se na ně připravit? To je jedna z nejalchymističtějších otázek dálkového běžce. Především svědomitě. To se mi za těch pár dní už asi nepovede. Takže alibisticky: Kdyby něco, tak nic! Možná bych se na to klidně i vykváknul, kdybych to už tradičně nedělal pro Sportovní klub vozíčkářů Praha. Na druhou stranu, kdybych čekal na ideální podmínky, neuběhnul bych nikdy nic... Tož hrrr na ně! Kilometrů se nelekejme, na jejich množství nehleďme!!!

 Jelikož s tréninkem už nic moc nenadělám, soustředím se na ty ostatní věci. Třeba jídlo a pití. Chystám se překročit svůj vlastní stín, který asi úplně nejtrefněji formulovala jedna nejmenovaná kamarádka, když pravila: „Prosimtě, ty už radši nikam neběhej! Vždyť ty se z toho vždycky pobleješ nebo posereš!“ Pravda, mám v tomto směru co dohánět. Spoléhal jsem onehdá na pochybné lesní studánky a ještě pochybnější restauranty po cestě. Litoval jsem. Teď se soustředím na ověřené zdroje. Základ vezmu z domova, zbytek dokoupím po sámoškách cestou. Můj běh tak bude téměř nesupportovaný. Co mám s sebou, to se počítá. Co nemám, to si snad budu moct dokoupit v nějaké vietnamské večerce.

Co určitě beru? Osvědčené gely německé provenience Squeezy. Pivní příchuť už bohužel přestali vyrábět, ale pořád mají ještě můj oblíbený slaný rajčatový. Dva pytlíčky plné pochoutek Trail Mix – sušené krůtí maso plus ořechy plus sušené ovoce. V müsli-tyčinkách dávám přednost rovněž německé kvalitě z vietnamské sámošky (moudří vědí). Sáček soli a úplně obyčejný celaskon, tolik z chemie mi musí stačit. Pak už jen čirá H2O. Víc se mi na bolavých zádech nosit fakt nechce. Na delších tratích se mi taky osvědčilo nealkoholické pivo, tak snad seženu něco po cestě. A nelze vyloučit ani to, že se zastavím někde na křupavou kachničku se šesti bramborovými knedly. Mám takovou mnemotechnickou pomůcku: Když na ultra tvoje tělo po něčem touží, dej mu to, byť by to měla být klobása s křenem. Dej mu to a buď rád, že má hlad a funguje!