V odborných publikacích se dočtete, že na závody je nejlepší připravovat se za totožných podmínek. A budou vám to tvrdit i starší a zkušenější běžci. Ti všemi mastmi nejmazanější trénují na konkrétní závody přímo na dané trati. Třeba na horských trailech se to může vyloženě vyplatit. 

Trénujete na noční závod? Běhejte v noci, nejlépe přesně v odpovídající dobu. Trénujete na trailový závod? Běhejte co nejvíce v terénu. Trénujete na horský závod? Trénujte co nejvíce kopce, případně také v odpovídající nadmořské výšce. A tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Ne nadarmo na ty nejprestižnější závody jezdí favorité třeba i několik týdnů dopředu a po kouskách probíhají a zkoumají celou trať a zároveň se aklimatizují. Logika věci je asi jasná. 

No, co když se ale jako já přihlásíte na horský ultratrail v Alpách s načítaným převýšením přes pět kilometrů a s cílem v nadmořské výšce přes 3000 metrů? Platí samozřejmě výše zmíněné rady. Já se ovšem do akce pustil s naivitou začátečníka. Něco naběháno mám a 63 kilometrů není zase tak moc, ne? Navíc mnohačetné potomstvo tréninkové možnosti poněkud oklešťuje. Takže vzhůru do Alp, metrů ani kilometrů se nelekejme, na množství nehleďme! 

Jak já si nadával! Poměrně rychle se ukazuje, že mé tělo vyšším nadmořským výškám dávno odvyklo, a tak už po necelých 30 kilometrech ‒ to zrovna probíhám téměř kolem svého ubytování ‒ vážně uvažuju o tom, že se půjdu skácet do postele a na všechno se vykašlu. O ultra se říká, že je dlážděno mnoha náladovými vzestupy a pády, a to i u těch nejlepších. Že to ale se mnou bude až tak smýkat, jsem vážně nečekal. Naštěstí zafungovalo pár úsměvů sličných pořadatelek na občerstvovací stanici. A možná i ten hovězí vývar. Do konce závodu na konečnou stanici lanovky na stubaiském ledovci už jedu jako stroj. Ne tak plynule, ale víceméně tak neodvratně. Nakonec Stubai Ultratrail: 59. místo z 266. A poučení z krizového vývoje? Myslím, že už jsem to říkal: Metrů ani kilometrů se nelekejme, na množství nehleďme! A samozřejmě běhejme, dokud můžeme!