Tuhle se mi stala taková divná věc. Neběhal jsem. Za poslední dva týdny jsem stačil vyrazit jen jednou jedinkrát na zhruba šestikilometrový výběh do okolních lánů řepkových polí. Byl to takový sebezáchovný běh, který jsem vyměnil za trochu toho spánku, jehož se mi taky zrovna nedostávalo. Ale musel jsem, abych se z toho nezbláznil. Měli bychom si otevřeně říct, že většina kilometrů naběhaná současnými běžci z našeho socio-kulturního prostředí je odběhaná na vrub psychohygienického „abych se z toho nezbláznil/nezbláznila“.

Tentokrát to ale nebyla jen taková ta fancy fráze, tentokrát to byla opravdu pravda. Synka mi odvezli do nemocnice a jali se ho komplikovaně operovat, což jsem já na oplátku reflektoval infarktózními stavy, probdělými nocemi a neschopností se soustředit na cokoli. Všechno šlo najednou stranou a veškerý čas se dělil jen na práci, návštěvy v nemocnici a přerývaný spánek. Na nic jiného nebyl čas. A po pravdě řečeno ani energie.

Moc rád bych napsal, že i tentokrát mi běhání zachránilo život ‒ což je mimochodem určitě pravda ‒, ale tentokrát to zvládlo spíše ve své latentní podobě. Pořád jsem si říkal, že i tohle nepříliš šťastné období jednou skončí a já zase vyběhnu. Nejradši bych samozřejmě vyrazil hned, ale (k mému velkému překvapení) se v mém životě ukázaly některé věci (a lidé) jako ještě důležitější. A tak jsem přežíval kromě jiného i proto, abych se mohl znovu rozběhnout.

Ten čas nastal právě dnes. „Co byste tomu říkali, kdybychom vás dnes pustili domů?“ vypustil nevinně se tvářící otázku z úst ošetřující lékař. Yes! Právě na to celou dobu čekám, čéče! A tak se dnes doma zase shledá celá rodina pohromadě a já se, až všichni usnou, zase nenápadně vyplížím z domu a konečně si půjdu zase zaběhat. To abych se z toho ani tentokrát nezbláznil...