Není to tak dávno, co jsem tvrdil, že nejsem křeček v kleci, a tudíž v žádném případě nebudu někde běhat dokolečka dokola. To je k zblbnutí! Dokonce si i jasně vzpomínám na jeden maraton ze začátku své běžecké kariéry, který se běžel na několik málo kol – asi čtyři, nebo pět. Byl to můj první závod, který jsem nedokončil. Prostě jsem to zabalil a šel na kolu a párek v rohlíku. Nebavilo mě to.

Byl jsem mladý a nerozvážný. Cha, to kdybych tenkrát tušil, že jednou poběžím několik set koleček na třistametrovém okruhu v kopci, abych udělal radost pacientům léčícím se ze závislosti! Nebo že poběžím pro vozíčkáře a zrakově postižené maraton na 130metrovém okruhu! Vysmál bych se zhluboka jedenkaždému věštci, který by něco takového tvrdil.

Dneska jsem v situaci, kdy zcela vážně plánuju asi 400 koleček k uběhnutí 100 kilometrů. Pořád dokola, na tom samém místě, dnem i nocí. Něco se se mnou od těch dřevních dob stalo. Jako bych nad vašimi obrazovkami slyšel skeptické: „Zestárnul a zblbnul!“ To by samozřejmě mohl být jeden z nejsilnějších důvodů. Já si ale myslím, že je to přeci jen tím, že je to zase taková pěkná nová výzva. Vždyť i nejdelší závod světa Self-Transcendence 3100 Mile Race na 5000 kilometrů se běhá na ani ne 900metrovém kolečku uprostřed šedi velkoměsta.

Ten můj sebe-transcen-dentální (možná toho budu mít plný zuby) běh bude nést název „Dáš stovku?!“ Teda ne že bych se chtěl před někým povyšovat, nebo před jiným ponižovat jako mrazíkovský Ivan. Spíš bych to viděl tak, že já bych mohl dát stovku (rozuměj: 100 km) a vy byste mohli taky dát nějakou tu stovku (rozuměj: násobky 100 Kč). Sto procent výtěžku zase poputuje na Sportovní klub vozíčkářů Praha a Světlo pro svět. A když to všichni hezky krásně dáme, tak to ČSOB ještě zdvojnásobí. A to se vplatí!