Býval jsem ještě lehkonohým studentem Univerzity Karlovy, když jsem onoho dopoledne zasedl do škamen na jakýsi seminář. A protože už jinde nebylo místo, posadil jsem se do první řady. Jak šel čas, pocítil jsem drobné škruňkání a škrundání v žaludku, a protože atmosféra mezi studenty a mladou profesorkou byla uvolněná, mohl jsem si dovolit vytáhnout z batůžku jogurt středního kalibru a pomalu jej požírat s pozorností upřenou na probíranou látku. Profesorka to zaregistrovala, po očku závistivě změřila nejdříve proporce plnotučné bomby, pak proporce mé tělesné schránky. Pousmála se. Čas semináře byl tenkrát zdvojený, takže bylo jasné, že jeden kelímek mne na dlouho neuspokojí.

Zanedlouho jsem vytáhl druhý. Za pár vět profesorky byl ve mně. Ta opět vše z povzdálí zaznamenávala na svůj nesmazatelný pevný disk. Tentokrát se neusmála, jen zachovala tvář toho, jenž si zahrává s pekelnými obrázky. Nějakou dobu jsem se plně soustředil na učivo, když mi došlo, že jsem pořád ještě ve vývinu a potřebuji třetí dávku. Profesorka nemohla jinak, než že její pohled znovu zavadil o rychle se vyprazdňující kelímek. Teď už se taky neusmála. Teď doslova vybouchla: „Jak si to můžeš dovolit?! Jak si vůbec můžeš dovolit takhle nezřízeně žrát a přitom vypadat takhle?!“ Vlnu vzteku rychle vystřídala vlna sebelítosti: „Sníst tohle já, tak pode mnou váze praskne pružina.“ Nasadil jsem rychle pohled tak vnímavý, jakého jsem byl jen schopen a rychle se ji snažil uchlácholit: „No, to si z toho nic nedělejte! A kolik jste toho už dneska naplavala a naběhala?“ snažil jsem se ji přivést na racionálnější vlnu.

Po chvilce křeč v jejím trupu povolila, ruce a ramena se uvolnila a ona mohla pokračovat ve výkladu. Na mou otázku neodpověděla, ale bylo vidět, že se zamyslela a prohlédla, proč je přístup přírody v našich případech tak nejednotný. Měl jsem tenkrát hodně dobře nabito, na akademické půdě ale nakonec nebylo argumentů potřeba. Vám je sdělit můžu: Měl jsem ten den naplaváno asi dva kilometry a naběháno asi deset. K tomu cosi nazvedáno v železech. Takže teď už víte i vy: Žrát můžete, jak chcete, ale musí tomu předcházet dřina jako sviňa. Vzpomínáte si přeci na hlavní heslo komunistických dietologů: Kdo nepracuje, ať nejí! Mysleli tenkrát soudruzi hlavně na naše zdraví!

Jinými slovy: Fyzika a chemie mluví jasnou řečí: Energie přijatá nesmí převažovat nad energií vydanou. Po určitém čase, kdy na své fyzičce pracujete, dospíváte k paradoxnímu posunu: Makáte více, sníte méně. Je to dáno tím, že se tělo adaptuje, ještě lépe začne využívat všechno, co do něj vložíte a začne fungovat na trochu jiné úrovni. V Americe na to dělali dokonce výzkum na jednovaječných bratrech, které přes 30 let sledovali. Bratři do svých 30 let žili v podstatě shodný, sportem naplněný život. Pak se jejich cesty rozdělili. A po dvaceti letech se ukazuje, že jeden z bratrů, vysokoškolský trenér a ultra vytrvalec konzumuje o dost méně potravy než jeho tou dobou už neaktivní bratr. Co z toho vyplývá? Když do těla něco nacpete, ještě to neznamená, že se vám ono na to nevykašle a zase to nevyloučí ven, případně neuloží v podstatě bez užitku. Jinými slovy: Cpěte to do sebe pod tlakem, ale pak si dejte pořádně za uši. Jinak to prostě nemá cenu. A bude to mít ještě jeden pozitivní efekt: Vaše váha se skálopevně ustálí. To vás pak nerozhodí ani třicet maratonů za sebou a podaří se vám za tak náročný měsíc shodit jen něco málo přes kilo.