Pojďme zářit uvědoměle! aneb Kdo nesvítí s námi, svítí proti nám

Teď na podzim už je docela brzy tma. To se tak stává. Nenechávám se tím odradit a běhám i tak. Poslední dobou mě ale začíná bít do očí – a to doslova – takový nový fenomén. Výrobci svítilen v posledních letech opravdu řádí. Mají taky proč. Lidstvo učinilo zase několik mílových kroků na poli supervýkonných LED a taky akumulátory nutné k jejich provozování doznaly značný posun. To všechno by bylo v pořádku, kdyby...

Představte si, že si takhle běžíte po cyklostezce a každou chvíli se z protisměru vyřítí nějaký cyklista nebo běžec se svítilnou na plný výkon. A to ještě mluvím o denní době, kdy je docela dobře vidět i absolutně beze světla. Pomiňme, že cyklista mžourající do svého světelného kužele nemůže v případě potřeby mimo něj vidět asi vůbec nic. Mnohem zajímavější je uvědomění, že dnešní čelovky a jiné svítilny svými výkony častokrát předčí výkon standardního dálkového světlometu osobního vozu. Že to není příjemné dostat naplno do obličeje, mi budete určitě věřit, i kdybyste to sami ještě nikdy nezažili.

Ano, pokud bychom se pohybovali na běžné silnici, chápu, že má smysl, když řidiči aut vědí na dva kilometry dopředu, že se před nimi něco pohybuje. Ale na cyklostezce, kde můžeme potkat maximálně spolu-cyklisty nebo spolu-běžce? Proč by neměla stačit třeba jedna rozumně svítící červená blikačka dozadu a zelená nebo bílá dopředu jako za dřevních dob LED? Budeme o sobě vědět dostatečně včas a zároveň se nebudeme nepříjemně oslňovat.

Otázkou také zůstává, na jak daleko vlastně musí cyklista vidět, aby se dokázal bezpečně vyhnout případné překážce. Na deset metrů? Na dvacet? A na to je potřeba, aby svítil jak zaoceánský parník v mlze? Vždyť já mám kolikrát strach, že se od paprsků světel některých individuí vznítí listí podél cesty.

Pojďme si stanovit pár takových pravidel běžecké a cyklistické etikety, nebo možná spíš takovou praktickou pomůcku: Když má moje supervýkonná čelovka několik režimů, nepoužívám ten nejsilnější na frekventované cyklostezce. Vždy myslím i na to, jak bude moje světlo působit na ty, které potkám v protisměru. V případě pochybností si doma stoupnu před zrcadlo a zapnu si čelovku do očí. – Je to nepříjemné mně? Pak to bude jistě nepříjemné i druhým. Moudrost našich dědů diktovala chovat se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám.

Ale možná jsem to jen nepochopil. Možná je to nová společenská hra s názvem Kdo má silnější reflektory. Naštěstí patřím mezi flashoholiky. Můj arzenál má součet světelného toku v řádech desítek tisíc lumenů. Mám se taky zapojit do soutěže? Jediný záblesk třeba takové Fenix LR40R dokáže dát jasně najevo, kdo je tady větší lumen...