Tak mě dneska zase pokousali, paní Müllerová! zvolal bych, kdybych byl dobrým a bodrým vojákem Švejkem. Ze mne tedy ale v tu chvíli vyjelo jen pár nadávek. A ačkoli se to stalo pouhých pár metrů od bronzové sochy dobrého vojáka i s jeho kradeným psíkem, odzbrojujícího nadhledu Švejkova jsem nedosáhl.

Omlouvám si to tím, že to ani zdaleka nebylo poprvé, co nějaký čtvernožec neblaze zasáhl do mého tréninkového plánu. To máte tak: Můžete dávat pozor, kolik chcete, v ohleduplnosti k ostatním trhat mezinárodní rekordy, ale když zase pojednou narazíte na !@▼#, nic vám nepomůže. V kalhotách stejně budete mít díru a na zadku v tom lepším případě jitrnici. Od majitele či majitelky chlupatce se dozvíte, že „on přece nic nedělá“, takže následně se implicitně, případně hnedle explicitně dozvídáte, že je to stejně vaše chyba. Ještě nikdy jsem v Česku nebyl svědkem toho, že by se majitel psa postavil k následkům působení svého mazlíčka čelem.

I zašel jsem do nedalekého restauračního zařízení, jež se u nás zove Arts Café, a to umění na své zadnici řádně zdezinfikoval vypůjčenou tinkturou. Sám velký Osud tomu chtěl, že jsem cestou domů ze zařízení potkal v městě dva strážníky. Novinářská zvídavost mi nedala, abych se nepoptal, kterak se takové incidenty nejlépe řeší. „Já bych nikoho nevolal,“ pravil ten jeden strážce pořádku s viditelným úmyslem šetřit si práci. Ten druhý mi alespoň nabídl dezinfekci. Ujistil jsem muže pořádku, že už jsem se v restauraci řádně zdezinfikoval, a pokračoval domů.

Někteří běžci s sebou pro nenadálé případy setkání s nepřátelským zubatcem nosí celý arzenál zbraní: pepřové spreje, obušky, nože, ba někteří i pistole. No jo, ale co na takovou přidanou zátěž řekne rychlostní trénink?!