Když zvídavé lidstvo v románu Douglase Adamse Stopařův průvodce po galaxii stvořilo superpočítač Hlubina myšlení a položilo mu tu základní otázku po smyslu života a tak vůbec, nedočkalo se odpovědi hned. Trvalo mnoho generací, než se Hlubina myšlení vytrhl ze zamyšlení a sdělil dlouho hledanou a nakonec nalezenou odpověď: Čtyřicet dva.

Napoprvé mi to úplně nedošlo, to až napodruhé. Ano, je to skutečně tak. Smyslem života je čtyřicet dva. Uběhnout čtyřicet dva kilometrů, tedy maraton. Ještě než mne nebo snad i samotného Adamse označíte za blázny, pomatence nebo dokonce snílky, zastavte se a zamyslete se na chvíli nad tím. A pak se rozběhněte. Prociťte do morku kostí tu odpověď ‒ čtyřicet dva. Prociťte každý z těch kilometrů naplno, se vší tou námahou, nedostatkem kyslíku a bolestí, ať už maraton poběžíte poprvé, anebo třeba posté. Smysl našeho života a života kolem se dá zkoncentrovat do tohoto jediného okamžiku, v němž nevíte, jestli už si náhodou nepřejete zemřít.

To jsou paradoxy, že? Je těžké vysvětlit něco takového slovy, zvláště pak někomu, kdo to ještě nikdy nezkusil. Narážíme tady na úplně platónský problém, kdy se zdá neuvěřitelné, že dvojrozměrné stíny na zdi mohou mít svůj trojrozměrný původ. Brzký podzim se považuje za hlavní maratonskou sezónu, která nám už pomalu končí. Možná to nestihnete hned letos, ale jednou, alespoň jednou za život to zkuste. Čtyřicet dva. Byla by vážně škoda nedozvědět se nic o smyslu života a tak vůbec, nemyslíte?