Sypat, nebo nesypat? Toť otázka. Stále víc se dnes mluví o zneužívání prášků proti bolesti na běžeckých akcích. Asi to není otázka nějakých „sprintů“ na pět kilometrů, ale kdo někdy zkoušel běžet na krev třeba už jen terénní půlmaraton, ví, že i trénované nohy na delších trasách můžou pěkně zabolet. Takže se zdá jen logické dát si třeba i preventivně nějaký ten Ibuprofen, ono se pak líp poběží, že jo?  

Nevím, jak moc je tahle otázka palčivá zrovna u nás. Nikdy jsem osobně nikoho neviděl dávat si před závody růžovou tabletku a ani o tom mluvit. Na druhou stranu odborníci vědí své – a varují i u nás. Takže na tom asi něco bude. A znám i jeden český závod, kde je Ibuprofen dokonce v povinné výbavě (!) závodníka na startu.

Vybavuju si, jak jeden ostřílený ultratrailista vyprávěl, jak zábavné je pozorovat lidi na startu – čím méně prý mají natrénováno, tím více spoléhají na nějaké „zázraky“. Zázračné boty, zázračné kompresní nohavice, zázračné gely, zázračné nápoje... a nebo zázračné pilulky. Aniž bych chtěl příliš rozvádět možné poškození jater, ledvin atd., rád bych podtrhnul tu pro mě asi nejdůležitější skutečnost: Bolestí nám tělo dává na vědomí, že se něco děje. Může to být jen nahromaděná únava z mimořádných výkonů, může to být znamení, že jestli brzy nepřestaneme, něco se utrhne. A o tyhle informace nás prášky proti bolesti připraví. Někomu tohle uvědomění úplně stačí. Všichni bychom ale měli vědět, jaké jsou naše schopnosti, na co máme natrénováno a na co už ne. Taková mnemotechnická pomůcka na závěr: Pokud u nějakého závodu potřebuju už na začátku prášky na bolest, znamená to jednu jedinou věc: Nemám tam co dělat, tohle není pro mě. 

PS: Užívejte si, jak vás svaly při námaze krásně bolí! Uvědomte si, že jsou na světě i lidé, které nohy nebolí. Nikdy. A jsem si docela jistý, že s nimi byste měnit nechtěli. Ani na chvíli. 

Kdyby nás nohy nikdy nebolely, něco by nebylo v pořádku.