Sám velký Osud tomu chtěl, že jsem byl nedávno na preventivní lékařské prohlídce u své obvoďačky a nedlouho předtím na testech u sportovního lékaře. Vy to ale, milé děti, doma raději sami nezkoušejte. Není vůbec jisté, že je takové počínání zdravé, prospěšné, či dokonce povzbuzující. Po nedávných zkušenostech bych si to asi napříště rozmyslel. Ale kdyby jsou chyby. Co se stalo, už se stalo, a nikdo to nezmění. To já jen, kdybyste čirou náhodou jako já byli v následné posttraumatické depresi, abyste neříkali, že vás nikdo nevaroval, jo? 

Ale popořádku: Nejdřív jsem zašel, nic zlého netuše, ke sportovnímu dochtoru. Součástí vyšetření za účelem stanovení laktátové křivky byla i analýza složení těla. Zdarma k tomu jako, no neberte to! Takovým způsobem jsem se dozvěděl, že mám v těle moc svalů. A taky moc tuku a moc vody. Aby toho nebylo málo, tak laktátový test ukázal, že za prd stojí moje rychlost. A taky moje síla a vytrvalost. To mě trochu překvapilo, ale věda nelže. Když to říká americký přístroj, musí to být pravda. 

Uplynulo pár dnů a já se ocitám v čekárně své praktické lékařky. Už jsem k analýze řádně odevzdal vzorky své krve i moči. Jen vkračuji do ordinace, vrhá se na mne lékařka společně se sestřičkou. „Do půl těla, lehnout tady na lehátko!“ a už mne oblepují elektrodami. Zažívám takový šok, že mne z toho píchá u srdce a v zadní části trenek cítím doposud netušené tlaky. Co se děje?! Umřu?! Utápím se v nejistotě, zřejmě bylo něco špatně se vzorky. Zatímco na svou první vystrašenou otázku nedokážu odpovědět, druhá nepřipouští jakékoli pochybnosti. „To je standardní procedura. Ve vašem věku,“ uklidňuje mne lékařka. 

Všechno probíhá zdárně. Tedy až na závěrečný pohovor. „Tak co ta vaše pata?“ ptá se lékařka znalá mých přechodných patálií s patou, potažmo plantární fascií. Ujišťuji ji, že ‚vcelku dobrý‘, že mi už dovoluje uběhnout množství kilometrů. Lékařka ještě zjišťuje, kolik mám za poslední týden naběháno a následuje další baterie otázek. „No a co vaše kolena tomu říkají? A kyčle?“ Skoro provinile přiznávám, že ‚všechno dobrý‘. „No prosim vás, už byste neměl takhle blbnout a šetřit to trochu!“ Opětuji palbu sérií logických argumentů a ukázek z praxe. Nic naplat. „Ve vašem věku?!“ Uznávám, že už nejsem úplně jinoch v rozpuku, ale potají se sám sebe ptám: Jsou tady lékaři opravdu od toho, aby nám rozmlouvali zdravý pohyb na zbytcích zdravého vzduchu?!

Dopíjím třetí pivo a načínám krabičku hřebíčkových cigaret, co mi kamarád přivezl z nějaké exotické země. Přemýšlím. Přemýšlím svou hlavou posazenou na zhuntovaném těle s příliš velkým množstvím vody, tuku a svalů: Běhal – umřel. Neběhal – umřel taky. Paradoxy života, možná právě ony jsou to, proč se prostě musím znovu rozběhnout...