Tak to je slovo do pranice, řeknete. Znáte spoustu lidí, co běh nesnáší. Někteří z nich sotva chodí. Ale přesto, naše těla jsou skvěle adaptovaná k tomu, aby podávala neuvěřitelné vytrvalecké výkony. Zdůrazňuji vytrvalecké, neboť sprinteři jsme mizerní. Jistě, Usain Bolt má charisma a jeho elegantní sprint právem vzbuzuje u ostatních lidí obdiv. Jenže i kráva pasoucí se na louce poběží rychleji. Co se sprintu týká, člověk vydrží běžet minutu rychlostí 36 km/h. Takový lev vydrží čtyři minuty dvojnásobnou rychlost. Pokud tedy náš předek potkal lva, určitě mu neutekl.

Ale u vytrvalosti je tomu obráceně. Na dlouhé běhy nás příroda vybavila štědře. Když začneme odspodu, na nohou máme krátké silné prsty (na rozdíl od ostatních primátů), které stabilizují náš krok (i když špatně lezeme po stromech), nožní klenbu, která spolu s dlouhou a silnou Achillovou šlachou funguje jako pružina a vrací třetinu energie do odrazu (primáti mají Achillovu šlachu jen 1 cm dlouhou), silné klouby, veliký gluteus maximus neboli zadek, který nás drží vzpřímené, vaz, spojující ruce s krátkým krkem, a velké kanálky v uchu, které umožňují držet hlavu stabilně (podíváte-li se na culík nějaké běžkyně, bude vám jasné, co by se dělo z hlavou, kdyby ji neustále nestabilizovalo mnoho specializovaných svalů. Prostě běžecké tělo. Navíc zdánlivě holé - máme stejně chlupů jako šimpanz, ale jemnějších - a vybavené desetitisíci potních žláz, umožňujících intenzivní chlazení i za krutého vedra. A jako dvounožci vystavujeme polednímu slunci menší plochu než čtyřnohá zvířata.

Z přírodovědných filmů víte, že většina zvířat žijících v horkých oblastech se kolem poledne uchyluje někam do stínu, protože se mohou ochladit v zásadě jenom dýcháním. Pokud tedy naši předci vyrazili na lov v poledne, byla menší pravděpodobnost, že nějaká šelma uloví je. Vyrazili na lov – a co pak? Antilopu chytit nemohli, ani by se k ní nedostali dost blízko, aby ji zabili primitivním oštěpem (luky a další zbraně umožňující lov na dálku se objevily relativně nedávno). Jednoduše ji uštvali. Využili přirozenou inteligenci ke stopování a vždycky, když se zchvácená antilopa uchýlila do stínu, aby se ochladila, vyplašili ji a donutili k dalšímu úprku, dokud nezkolabovala přehřátím. Pak ji dobili na zemi.

Zdá se vám to jako nevěrohodná teorie? Stojí za ní Daniel E. Liebermann a jeho článek v prestižním časopise Nature. Jsme jediní savci schopní uběhnout maraton v poledním vedru. Takže až si půjdete v letním vedru zaběhat do parku, myslete na to, že rozvíjíte schopnost, kterou přirozeně vynikáte zdaleka nejvíc.