Je doba jarních prázdnin, kdy si rodiče berou dovolenou a vyráží s ratolestmi do svých oblíbených hor, letos mimořádně hojně zasypaných sněhem. Jezdíme každý rok s manželkou a dvěma syny do krkonošské roubenky našich kamarádů, kde není koupelna a vlastně ani umyvadlo (voda je přivedena trubkou ze studánky), záchod je chemický a čůrat je třeba do kyblíku (oboje se pak vynáší na kompost), což vyvolává u dospělých pocit větší autenticity a u dětí radost, že se za ten týden jen dvakrát umyjí (v lavoru ve vodě ohřáté na kamnech).

Jako dítě jsem míval moc rád sjezdové lyžování a tak se snažím svým dětem dopřát totéž, byť sám již sjezdování nijak neholduji. Roubenka je naštěstí jen sto metrů od vleku. Po snídani a bitvě s oblékáním vyráží jeden z nás rodičů sjezdovat se starším (pětiletým) synem a druhý jde s mladším (dvouletým) bobovat. Pak následuje společný oběd v maringotce nad sjezdovkou, jejíž ošumělé vybavení a svérázná obsluha ostře kontrastuje s kvalitou podávaného jídla. I děti tam sní skoro všechno. A po obědě hurá na další sjezdování a bobování, dokud drahé synky nezmůže únava. Pro mne jako běžce však vyvstává problém, jak v tom všem najít čas na nějaký ten trénink. Na běžky je to půlhodina do kopce ke stopě a rozbředlý sníh stejně do stopy příliš neláká. A tak se obyčejné běhání ukazuje jako nejefektivnější způsob, jak se co nejvíc vyřádit za co nejkratší dobu.

Běhu přejí zasněžené cesty a uježděné magistrály, kde se sníh ani za teplého počasí neboří. Výběhy kopců v hlubokých lesích a výhledy na západ slunce (vleky končí provoz ve čtyři odpoledne) zase potěší srdce dobrodruha. A pokud přituhne, může si běžec dovolit vyrazit i tam, kde by to jinak bez sněžnic nešlo. Samozřejmě to chce boty s výrazným terénním vzorkem. Vše jsem odběhal v Salomonech Speedcross 4, což jsou mohutná těžká kopyta, ovšem do sněhu k nezaplacení. Cestou na hřebeny jsem předběhl všechny běžkaře, bez problémů se vydrápal na Zlaté návrší, proběhl kolem pomalu se vlekoucích skialpinistů a pak rychle seběhl z Růženčiných zahrádek na Dvoračky bez jediného uklouznutí, pozorován pobavenými běžkaři, kteří při pohledu na ledový sráz raději sundávali lyže (mít běžky, tak je sundám také).

I takovýto větší výlet se dá stihnout za dvě až tři hodiny. Půlku cesty sice běžím potmě, ale od toho jsou tu přeci čelovky. Rodině, odpočívající v příjemně vytopené chalupě po celodenním řádění na svahu, v tu chvíli nijak zvlášť nechybím. A po návratu, zaplaven endorfiny a příjemně vyčerpán, pohladím manželku, umyju nádobí a zadky dětem a se sklenkou piva usednu ke stolní hře a po chvíli, zmalátněn teplem a pivem, se usmívám bez ohledu na to, že mne ve hře potomci i manželka nemilosrdně drtí.