Obrázek pozadí

ČSOB Pojišťovna bloguje

Poradíme vám, co a jak se vám vyplatí pojistit a dozvíte se tu víc i o nás – lidech, kteří vás pojišťují.

Popis jednoho závodu: Ogulin Trail

Tento článek bude tak trochu ve stylu teenagerovského „pojďme si povídat o něčem zajímavém, třeba o mně.“ Chystáte-li se však běžet nějaký podobný závod, může vám následující text v lecčem prospět.

Začátkem září jsme se s dětmi vydali na tradiční rodinnou dovolenou k moři. Cílem byl opět ostrov Krk a poklidná osada Stará Baška, kde nás čekalo moře ideální teploty a bílé vápencové skály nad osadou opět lákaly k náročným výběhům.

Ještě před odjezdem jsem se rozhodl dovolenou zpestřit výletem do vnitrozemí, a sice do městečka Ogulin, kde se k mému velkému štěstí narodila chorvatská obdoba Andersena Ivana Brlić-Mažuranić a díky níž je město zváno „městem pohádek.“ V době našeho příjezdu se v tomto městě také čirou náhodou běžel trailový závod. Pro obě mé děti byly pohádky lákadlem dostatečným, manželka trik samozřejmě snadno prohlédla, nicméně projevila nezvyklé pochopení a jen zadoufala, že stodvacetikilometrová cesta do zapadákova v horách, odkud se i ona věhlasná spisovatelka záhy zdejchla do Záhřebu, bude stát za to. Viděla dětinské nadšení v mém obličeji a rezignovala. Navíc jsem slíbil, že se před závodem budu šetřit a běhat po horách nad Starou Baškou může ona.

Ogulin při našem nočním příjezdu nepůsobil dojmem turistického a kulturního centra oblasti, jak nám jej představila wikipedie. Objednané ubytování však rozjasnilo naše tváře. Pokoj v penzionu svými rozměry a vybavením zdaleka přesahoval naše očekávání. Tím byly zajištěny dvě důležité věci, a sice kvalitní odpočinek před závodem, a místo, kde si dát brzkou snídani se silnou kávou (ze zkušenosti vím, že pokud je závod v sobotu, je důležité se vyspat ze čtvrtka na pátek, a třebaže v noci před závodem je také dobré si odpočinout, často vám v dobrém spánku brání nervozita a celková „nabušenost“).

Ráno v sedm hodin (start byl v devět) jsem posnídal dva sebou přivezené flapjacky a uvařil si dvě silné kávy. Vypadá to bezvýznamně, ale snídaně před závodem je opravdu důležitá (k večeři je dle mého názoru dobré se moc nenarvat). Když jsem dorazil na místo startu, překvapilo mne množství lidí a startovní brána Red Bull. Oboje dávalo tušit, že se nejedná o lokální soutěž místních dřevorubců. Skoro všichni vypadali jako dobří běžci.

Při tréninku jsem zkoušel napodobit na 20 km běhu podmínky závodu (i když jsem neznal terén, věděl jsem parametry: délka 33,4 km a převýšení 1600 m, měl jsem i mapku s vrstevnicemi) a odhadl jsem svůj čas na 3h 20min – 3h 40min, což by v roce 2017 stačilo na první až druhé místo.

Měl jsem připravený trailový batůžek, ale výbava nakonec žádná povinná nebyla (v propozicích byla bunda a půl litru vody), občerstvovací stanice byly čtyři, což se mi zdálo ažaž, tak jsem se rozhodl vzít si jen jeden gel do kapsičky u krátkých elasťáků (trenky by byly vzdušnější, ale při zmíněném dvacetikilometrovém testu mi mírně podřely třísla) a batůžek si nebrat. Většina běžců na startu ovšem na zádech batohy měla, často se zcela nepřiměřeným množstvím tekutiny, tím jsem se však nedal zmást.

Závod začal vcelku ostře po asfaltce a zvolnilo se teprve po odbočení na místní sjezdovku. Můj sen o pozvolnějších stoupáních a klesáních se záhy rozplynul. Trasa někdy směřovala i mimo cesty a zejména při sebězích bylo třeba dávat pozor na došlap. Vrcholové partie byly náročné i technicky, dvakrát jsem lezl po čtyřech nad propastí, a doufal, že mi strach dodá alespoň adrenalin. Jednou jsem sklouzl z pěšiny a ihned dostal křeče do lýtka, rukama jsem si nohu srovnal a běžel dál, byť poněkud toporně. Na další občerstvovačce jsem do sebe nalil spoustu hořčíku rozpuštěného ve vodě. Myslím, že to trochu pomohlo.

Prudké seběhy v posledních osmi kilometrech vyvolaly další křeče v úplně nepravděpodobných svalech. Cílem začalo být namísto umístění samotné dokončení závodu a pokud možno rovnoměrné tempo, což byla holá nutnost, jakýkoli pokus o zrychlení znamenal další křeče. Nikdo se však neobjevil ani přede mnou, ani za mnou. Konečně pak přišla cílová rovinka. Celkově 8. místo z 64 mužských účastníků nebylo moc uspokojivé, ale závod se ten rok stal součástí chorvatského trailového poháru a účast tedy byla kvalitnější. Čas 3h 30min dal zapravdu mým odhadům. Jen nenápadné tázavé pohledy manželky a staršího syna, kteří jsou zvyklí, že se na tu bednu obvykle nějak dostanu, mi připomněly chmurnou skutečnost, že nejsem žádná trailová hvězda, a že s výškou 194 cm a váhou 90 kg asi ani nikdy nebudu. Na druhou stranu musím říct, že jsem si ten závod opravdu užil, navzdory únavě a křečím. Organizace byla perfektní, na občerstvovačkách jsem vždy děkoval dobrovolníkům. A ta pozoruhodná, krásná a divoká krajina chorvatského vnitrozemí přestala být pouhým územím, které je třeba rychle přejet na cestě k moři.

P. S.: Zkušenost mi bolestivě potvrdila, že předzávodní zalepování bradavek náplastí dává dobrý smysl.