Obrázek pozadí

ČSOB Pojišťovna bloguje

Poradíme vám, co a jak se vám vyplatí pojistit a dozvíte se tu víc i o nás – lidech, kteří vás pojišťují.

Zimní rodinná dovolená

Jak nakrmit vlka a kozu nechat celou

Asi to dobře znáte. Jste na horách, sněhu je spousta, mrzne tak akorát. Cílem je naučit staršího, skoro pětiletého syna lyžovat. Mladší má ale rok a půl a taky by si měl hory a sníh trochu užít, byť na lyže to ještě není. Manželka ráda sjezduje, tak jí to chcete dopřát. A vy byste rádi na běžky. V údolí, kde stojí vaše chata, moc sněhu není, ale tušíte dokonale vybroušenou stopu někde tam nahoře v kopcích a je vám jasné, že při tom mírném mrazu to bude dokonalé. Znamená to však urvat si poměrně dost času jen pro sebe. Zkusíte to naplánovat.

Dopoledne vyšlete ženu na hodinu na sjezdovky a jdete s oběma dětma bobovat, pak předáte manželce staršího syna a ona s ním odjede na sjezdovku. Vy bobujete s mladším, zítra si to prohodíte. S bobováním skončíte, až když vám spící prcek vypadne z bobů. Když pak nabalený a zabalený do dek spokojeně chrupá před chatou, máte čas na kafe a knížku. Je po poledni, běžky vypadají nadějně, poslední autobus nahoru k začátku běžeckých stop vám jede až ve tři. Žena píše zprávu, že starší syn se po obědě rozjezdil a nenasytně sjíždí velkou sjezdovku. Jeho nadšení vás těší a tak odpovídáte, ať jezdí, co to jde. Mladší syn se probouzí, nakrmíte jej a hrajete si. Čas letí. Odjezd posledního autobusu se blíží. Vaše žena to ví. Myslí na vás. Spěchá. Přichází podle svých měřítek včas. Máte pět minut na to stihnout autobus. Popadáte běžky, hůlky a běžíte na zastávku. Přibíháte včas, autobus se vynořil ze zatáčky a pomalu se blíží. Zběžně kontrolujete vybavení. Rukavice, sakra. Ale bez nich to snad zvládnete. Pak si všimnete, že jedna hůlka je nějaká krátká. Do prčic. Popadli jste jednu sjezdovou. Představíte si, jak jedete s jednou hůlkou výrazně kratší. Hm, to ne, to opravdu ne. Zdrble necháte autobus odjet. Co teď?

Pro případ nenadálé oblevy jste přibalili krosovky, boty se špunty, které jen tak někde neuklouznou. To by šlo. Na chatě vysvětlíte ženě, co se stalo. Vypadá, že je jí to líto, ale cukají jí koutky. Přezujete běžkařské boty za krosovky a jdete běhat. Sníh je zmrzlý, neboříte se. Zamíříte do kopce, tam, kde tušíte běžkařské trasy. Po dvaceti minutách stoupání do kopce narážíte na běžkařskou magistrálu. Dvě stopy, naprosto dokonalé, mezi nimi uježděný prostor pro bruslaře. Nádhera. Teď se vás to ale netýká. Přeskakujete stopu a běžíte po středu, nenecháváte skoro žádné stopy. Na rozcestí už se vám nechce pokračovat mezi stopami, běžkaři se na vás dívají divně. Ejhle, stezička, rozdupaná, úzká, míří na vrchol hory. Jdete do toho. Stoupání je náročné, navíc hluboké, zmrzlé stopy chodce, který tu šel pár dní před vámi, vám rozhazují styl. Je to dřina, pomalu stoupáte. Už toho máte dost, když se dostáváte na temeno kopce. Kolem je hluboký les, závěje a ticho. Dobíháte na vrchol, kde je malá skála se zábradlím. Vyhlídka na okolní hory je úchvatná. Ale hlídáte si teplo, dlouho nezůstáváte. Cestička pokračuje dál, sil máte dost, tak běžíte na další vrchol. Lesem, hlubokým sněhem, v mraze a tichu. Nádhera. Za dalších čtyřicet minut se po prudkém seběhu protnete s magistrálou a obracíte to zpátky, uspokojeni výletem po vrcholech, kam byste se na běžkách nedostali. A pryč jste byli jen hodinu a půl. Běžky by vám zabraly přinejmenším dvojnásobek času. S pocitem, že jste vyřešili kvadraturu kruhu, jdete s dětmi bobovat, aby si manželka vydechla. Večer pak s načatým pivem vybíráte v mapě běžeckou trasu na další horu. Je jich v okolí dost na celou dovolenou.