Poradíme vám, co a jak se vám vyplatí pojistit a dozvíte se tu víc i o nás – lidech, kteří vás pojišťují.
Není to tak dávno, co jsem tvrdil, že nejsem křeček v kleci, a tudíž v žádném případě nebudu někde běhat dokolečka dokola. To je k zblbnutí! Dokonce si i jasně vzpomínám na jeden maraton ze začátku své běžecké kariéry, který se běžel na několik málo kol – asi čtyři, nebo pět. Byl to můj první závod, který jsem nedokončil. Prostě jsem to zabalil a šel na kolu a párek v rohlíku. Nebavilo mě to.
Sypat, nebo nesypat? Toť otázka. Stále víc se dnes mluví o zneužívání prášků proti bolesti na běžeckých akcích. Asi to není otázka nějakých „sprintů“ na pět kilometrů, ale kdo někdy zkoušel běžet na krev třeba už jen terénní půlmaraton, ví, že i trénované nohy na delších trasách můžou pěkně zabolet. Takže se zdá jen logické dát si třeba i preventivně nějaký ten Ibuprofen, ono se pak líp poběží, že jo?
Už vám trhali osmičky? Tato neradostná událost potká několikrát za život mnohé z nás. Ptáte se, kde udělali inženýři chybu, resp. jak mohla taková věc projít přírodním výběrem? Ptáte se dobře, protože mučivá bolest a případný zánět může dotyčného člověka ohrozit na životě, o zhoršení kvality života nemluvě. Proč nám tedy stále rostou tyto nesmyslné zuby, bez kterých by nám bylo mnohem lépe?
Měl jsem tuhle možnost vrátit se na chvíli zase na Island, přesně do těch míst, kudy vedla trasa mé třicetidenní maratonské šňůry. V určitých místech bylo počasí stejně nevlídné jako tenkrát. A v určitých místech jsem si skvěle – jako tenkrát – odpočinul. A poslední den, když jsem (opět stejně jako tenkrát) přijel do jednoho motelu, abych tam strávil poslední noc na ostrově, seděl na recepci ten úplně stejný vousatý chlápek v úplně stejném islandském vlněném svetru. V tu chvíli se i má mysl vrátila v čase a já zalitoval, že už je ten Island křížem krážem proběhaný i oběhaný.
Mnozí z těch, kteří pravidelně vyrážejí zhltnout svou dávku kilometrů, nejsou motivováni ani tak láskou k běhu (ačkoli pravidelně vyplavované endorfiny postupně vytvoří návyk), jako spíše možností předcházet obezitě pomocí jednoduché a finančně nenáročné aktivity. Třebaže problémem přechozích generací byl obvykle nedostatek potravin, v posledních zhruba dvou stech letech čelí značná část lidstva opačnému problému, totiž nadbytku potravin a z ní plynoucí nerovnosti mezi příjmem a výdejem energie.
Jak tomu obvykle bývá, vím teď mnoho věcí, které jsem před závodem nevěděl. Zjevně jsem nepochopil přesně ani doporučení a rady z příruček, koneckonců číst o ultramaratonu je jako číst o jídle. Ale abych nepředbíhal, nejprve popíšu samotný závod. Jedná se o 65 km dlouhý běh s převýšením 2800 m.
Tak to je slovo do pranice, řeknete. Znáte spoustu lidí, co běh nesnáší. Někteří z nich sotva chodí. Ale přesto, naše těla jsou skvěle adaptovaná k tomu, aby podávala neuvěřitelné vytrvalecké výkony. Zdůrazňuji vytrvalecké, neboť sprinteři jsme mizerní. Jistě, Usain Bolt má charisma a jeho elegantní sprint právem vzbuzuje u ostatních lidí obdiv. Jenže i kráva pasoucí se na louce poběží rychleji. Co se sprintu týká, člověk vydrží běžet minutu rychlostí 36 km/h. Takový lev vydrží čtyři minuty dvojnásobnou rychlost. Pokud tedy náš předek potkal lva, určitě mu neutekl.
Tuhle jsem vám byl na jednom půlmaratonu. Kromě toho, že jsem si krásně zaběhal, jsem si taky uvědomil jednu důležitou věc. Ne, ne tu, že už jsem starej kořen, tu ne, shut up! Jak jsem vždycky tušil, že to nejdůležitější nemusí být výsledný čas, tak tentokráte mi to o víkendu došlo naplno. Ze všeho nejdůležitější je čas, ale úplně jiný než ten výsledný. Mám teď na mysli ten čas strávený mezi stejně laděnými lidmi, a hlavně čas strávený s těmi nejbližšími lidmi. Jo, i při běhání.
Na začátku července jsme symbolicky předali klíče od vozidla Škoda ředitelce Oblastní charity Pardubice Marii Hubálkové.
Běhat dokola mě nikdy moc nebavilo. Když odhlédneme od faktu, že někteří lidé už samotný běh považují za nudný, tak tohle je většinou nuda i pro zaryté běžce. Jenže když víte, že život začíná až za hranicí komfortní zóny, někdy překročíte svůj stín společně s letitými předsevzetími a tu si jdete zaběhat 70 kilometrů na 300metrové kolečko v zahradě Kliniky adiktologie, tu se vám zlíbí maličká běžecká dráha na střeše jedno věžáku v pražských Holešovicích, kde má jedno kolečko ani ne 130 metrů.