Poradíme vám, co a jak se vám vyplatí pojistit a dozvíte se tu víc i o nás – lidech, kteří vás pojišťují.
Již nějaký čas trénujete, cítíte, že vaše výkonnost roste a dostali jste chuť změřit síly s jinými běžci na závodech? Pokud chcete podat dobrý výkon, je dobré dodržet pár základních pravidel. Raději předesílám, že píši pouze z vlastní zkušenosti, protože naladění na závod se u každého trenéra do jisté míry liší a není to tedy univerzální návod. Ve hře je mnoho faktorů - délka závodu, vaše výkonnost, věk atd. Přesto se pokusím něco obecného načrtnout.
Nedávno jsem poslouchal rozhovor s výborným veteránským vytrvalcem Milošem Smrčkou a v jednom momentu tam povídá, že minimalistické boty jsou jen taková móda, která zase přejde. Je vidět, že mu tento trend není příliš po chuti. Ostatně, i např. Radek Brunner, náš nejlepší ultramaratonec, se nechal slyšet, že prstovým botám od Vibramu také na chvíli propadl, pak si na něco šlápl a teď mu již jen leží ve skříni.
Keňští běžci a běžkyně již třicet let dominují vytrvaleckým tratím. Běžci z ostatních zemí si lámou hlavu, v čem jejich úspěch vězí. Často se jednoduše sbalí a vyrazí trénovat do světově známého keňského běžeckého střediska Iten. Kanadský maratonec Reid Coolsaet (maraton za 2:11:23) shrnuje v obecnosti, v čem že se domnívá vidět základy keňské běžecké nadvlády.
Když se tak procházím, lépe řečeno probíhám po našem městě pozdě večer, je všude klid. Přítmí halí do chlácholivého hávu nepříliš dobré viditelnosti mnoho aut. Plechové příšery obestupují domy a chodníky jako němí, ale nekompromisní strážci čehosi. Často nedají člověku mezi sebou ani proběhnout. Jsou všude a najdete opravdu jen velmi málo míst, kam se nedostanou.
Emila Zátopka není třeba dlouze představovat. Všichni jej podle jména známe a mnozí by si dokázali vzpomenout na nějakou historku spojenou s jeho jménem, od běhání v kanadách po trénink s manželkou Danou na zádech.
Ačkoli byly ultramaratony donedávna jen podivnou zábavou nemnoha nadšenců, dnes se jim dostává celosvětové popularity. Překonat po svých a co nejrychleji velkou vzdálenost se stalo oblíbenou a všem dostupnou výzvou.
Trpím vám takovou zarytou představou, že neustálé výzvy nás dokáží posouvat někam dál a výš. Nejen ve sportu, i když... při nějakém uvědomělejším trénování přijdeme většinou na to, že všechno tak nějak souvisí se vším. Každý rok si dávám nové... ne, ne, předsevzetí to není.
Před Vánoci proběhla internetem zpráva, že se na Sněžku vydala skupina „icemanů“ Wima Hofa a museli být zachráněni Horskou službou – podchlazeni byli sneseni do údolí. Jak jsem již psal, Wim Hof je svérázná figura, samozvaný guru a jeho snaha o rekordy ohrožuje zdraví jeho následovníků. Ovšem to, že několik zaslepených účastníků Hofova kurzu nepoužívá zdravý rozum, by nemělo diskreditovat pozitivní výsledky pokusů s adaptací na chlad.
Býval jsem ještě lehkonohým studentem Univerzity Karlovy, když jsem onoho dopoledne zasedl do škamen na jakýsi seminář. A protože už jinde nebylo místo, posadil jsem se do první řady. Jak šel čas, pocítil jsem drobné škruňkání a škrundání v žaludku, a protože atmosféra mezi studenty a mladou profesorkou byla uvolněná, mohl jsem si dovolit vytáhnout z batůžku jogurt středního kalibru a pomalu jej požírat s pozorností upřenou na probíranou látku. Profesorka to zaregistrovala, po očku závistivě změřila nejdříve proporce plnotučné bomby, pak proporce mé tělesné schránky. Pousmála se. Čas semináře byl tenkrát zdvojený, takže bylo jasné, že jeden kelímek mne na dlouho neuspokojí.
Ačkoli jsem suchozemská krysa, mám rád pohodové pohupování prastaré bárky na mořských vlnách. Představte si mohutné dřevěné rámy z vyztužení trupu lodě přes 100 let staré. Na jednom z těch trámů vy ležíte po úspěšném dni plném dobrého jídla, dobrého pití a dobrého poběhání s partou přátel.
